Žijeme v úžasné době. Svým způsobem. Informace, zdroje, služby i lidé jsou nám díky digitálním médiím k dispozici 24/7 a téměř odkudkoliv na světě. Od hovoru s kamarádem z Japonska nás dělí jen dvě kliknutí, od zjištění potřebné informace jen jeden dotaz do vyhledávače.
Internet se už od svého vzniku snaží propojovat. Je proto zvláštní, že se podle mnoha průzkumů cítí čím dál víc lidí osaměle. Nová média nás urputně válcují a než si zvykneme na Facebook, už jsou v kurzu další sociální sítě. Online svět zasahuje do našeho života stále víc a není proto divu, že v nás může zanechávat určitou rozpolcenost. Jenže ono to už zašlo mnohem dál. V současné době mluvíme o úzkostech, depresích, izolaci, závislosti, sociálních bublinách a mnoha jiných nepříliš pozitivních termínech, které se s digitálními médii pojí.
Je dnes proto více než nutné hledat způsoby, jak si rozumět. Jak využít kladný potenciál těchto technologií a sociálních sítí k vzájemné komunikaci a sdílení. Můžeme samozřejmě všechno negativní svést na technologie. To by byla ta pohodlná varianta. Jenže se stále bavíme jen o určitém nástroji. My sami určujeme, jak ho budeme využívat. Nebo jestli se využívat necháme.
V tomto článku se pokusím vytyčit několik problémů, které nám znesnadňují komunikaci skrze digitální média, a poukázat na způsoby, jak se jimi nenechat ovlivnit. Vycházet budu hlavně z práce mediálního teoretika a filosofa Douglasa Rushkoffa a mojí vlastní zkušenosti coby člověka, který se živí online marketingem.
- Program or be Programmed: Ten Commands for a Digital Age (2010)
Douglas Rushkoff v knize Program or be Programmed rozvádí debatu nad klady a zápory Internetu. Poukazuje na prostou skutečnost, že Internet tu nepochybně je – a že je všude, a klade si zásadní otázku, zda jsme to my, kdo ovládá technologie, nebo zda technologie ovládají nás, včetně těch, kteří je řídí. Zvolte první a získáte přístup k ovládacímu panelu civilizace; zvolte druhou a bude to vaše poslední skutečná volba, kterou můžete udělat.
Když je slovo málo
Naše kamarády máme dnes k dispozici prakticky neustále. Pokud se tedy bavíme o online komunikaci. To je na jednu stranu skvělé. Můžeme rychle předat důležité informace nebo třeba koordinovat práci na dálku. Problém ale nastává ve chvíli, kdy nám začne virtuální komunikace nahrazovat tu reálnou. Když odmítneme schůzku s kamarádem a raději si píšeme doma s několika přáteli najednou.
Problémů je tu hned několik. Za prvé, podle profesora psychologie na UCLA Alberta Mehrabiana se lidská komunikace skládá pouze ze 7 % ze slov, 38 % z intonace a 55 % z řeči těla. Psaná (online) komunikace je jen slabou náhražkou té reálné a může vést ke špatnému porozumění, ať už věcnému nebo emočnímu. Nemůžeme proto vyčítat lidem, že nám nerozumí, když si s nimi pouze píšeme.
Dalším problémem je umělost virtuální komunikace, která nás izoluje. Je pohodlnější psát si s někým přes chatovací okýnko. Když nás nebaví, tak ho prostě vypneme. Můžeme se bavit s více lidmi najednou, poslouchat při tom hudbu nebo sledovat film. Tohle v reálném životě nejde. Tam se opravdu musíme soustředit na to, co druhý říká, nějakým způsobem se s ním propojit. Budujeme tím opravdovou vzájemnost a vztahy.
Bohužel trendy online komunikace spíše prosakují do reálného života a ne naopak. Určitě to znáte: Jste s někým na kafi, ale on pořád někomu odepisuje a kontroluje telefon. Máte pak pocit, že pro druhého nejste dost důležití a ono propojení mizí. Nemluvě o situacích, kdy se sejde parta lidí a každý kouká do svého chytrého telefonu, než aby se věnovali sobě navzájem.
Online komunikace je fajn způsob šíření informací a udržování vztahů na dálku. Nikdy by ale neměla nahrazovat tu reálnou. Nenechte se připravit o opravdové vztahy a propojení se svými přáteli ve prospěch těch virtuálních.
Když my už nejsme my
Online svět nám dává mnohem větší moc v budování jakési umělé identity. Máme možnost vybírat si, co zveřejníme a jakým způsobem. Člověk má někdy až pocit, že svět je jeden velký Disneyland, když si prochází Instagram. Jenže tohle není reálný život.
Jasně, teď jsem nenapsal zrovna moudro roku, ale i když to tak nějak všichni víme, stejně se necháváme ovlivnit. Ať už tím, že se sami sebe ptáme, co to vedeme za život, když ho porovnáme s příspěvky, které sdílejí naši virtuální přátelé – cestování, jídlo, vysportovaná těla, úspěšné podniky, svatby, první potomci… Nebo tím, že si začneme budovat vlastní umělou identitu, svůj obrázek pro svět. Jak ale můžeme čekat, že si v takovém světě vytvoříme reálné vazby s reálnými lidmi?
Samozřejmě není nic špatného na sdílení fotek z dovolené, nebo ze svatby. Nesmí se ale naším smyslem stát honba za lajky a virtuálním poplácávání po zádech. Protože vždycky bude někdo, kdo víc cestuje, kdo má úspěšnější podnik nebo vysportovanější tělo a my se můžeme snadno dostat do deprese, pokud se budeme porovnávat s těmito extrémy. A sociální sítě jsou budovány hlavně ve prospěch extrémů.
Sociální sítě nám většinou ukazují jen to pěkné. Vidíme fotku, jak někdo pracuje z pláže na Filipínách a začne nás štvát, že my sami musíme dřít v kanceláři. Jenže tam už třeba nevidíme, jak se ten člověk cítí sám a že mu chybí přátelé a rodina. Tyhle věci většinou zjistíte, až když se s tím člověkem bavíte ve skutečnosti.
S online identitou souvisí i možnost být anonymní. Kdybych já uprostřed představení v divadle vstal, řekl hercům, že jsou trapný a že to představení nestojí za nic, asi by mě vyvedli a zakázali mi vstup do konce života. Dost možná by mi pak i někdo rozbil ústa. V online světě ale můžeme nadávat a být hrubí, jak chceme. Jsme anonymní, jsme daleko a v bezpečí domova. Zatímco v reálném životě máme naučená pravidla slušného chování (většinou), v online světě se z mnoha lidí stávají zvířata.
Tento problém trápil spoustu webů. Toxická komunita jim totiž vyháněla návštěvníky. Řešením byl pak třeba bodovací systém, díky kterému už měl uživatel co ztratit. Nebyl to sociální status, ale třeba jen hodnocení profilu a i to mělo zázračný efekt.
Online svět by se neměl stát místem, kde se ztratíme v davu a dáme průchod své frustraci. Pokud nám nehrozí vyloženě nebezpečí třeba ze strany vlády, měli bychom se vždy snažit vystupovat pod naší identitou. Stát si za svými názory a přijmout za ně odpovědnost.
Když na pravdě nezáleží
S příchodem Internetu se změnila spousta věcí. Ta nejzásadnější je ale nejspíš distribuce informací. Zatímco dřív bylo jasně určené, kdo jsou distributoři obsahu a kdo konzumenti, ať už se bavíme o knihách, novinách, rádiu nebo televizi, na Internetu můžou být distributoři všichni. Což může opět na jednu stranu znamenat plus. Třeba v tom smyslu, že máme informace z první ruky od lidí z druhého konce světa, nebo že se k nám dostane spousta zajímavého obsahu od expertů z mnoha oborů.
Na stranu druhou to ale vede k situaci, kdy své názory může sdílet každý. Jakkoliv nepodložené, jakkoliv nesmyslné, jakkoliv radikální. Lidé vždycky měli své názory, ale až v dnešní době se něčí názor může stát nosným pro názory tisíce dalších lidí. A to už je nebezpečné. Obzvlášť, když za takové názory není nikdo veden k odpovědnosti. Lidé vypisují své myšlenky, protože jsou přesvědčeni, že na to mají právo. Mají, ale svoboda s sebou přináší (nebo by měla) i určité závazky. Za všechno, co vypustíme do světa Internetu, jsme odpovědní. Může to ovlivnit nás, může to ovlivnit další lidi.
Už jsem tu mluvil o tom, že sociální sítě jsou vytvořeny ve prospěch extrémů. Tedy, že extrémní názory se šíří sociálními sítěmi mnohem rychleji, než ty uvážlivé. Je jedno jestli sbírají pozitivní nebo negativní reakce, každá reakce jen zvyšuje jejich dosah.
Jenže sociální sítě se nás nesnaží vzdělat, předat nám objektivní skutečnost. Jejich jediným cílem je – udržet si nás. Zabavit nás. Je to kamarád, který se nám neustále snaží zalíbit. Takový kamarád nám nikdy neřekne objektivní pravdu, která by nás naštvala nebo se kterou bychom nesouhlasili.
To nás ale nikam neposouvá. Jen nás to utvrzuje v našich názorech a my pak tvoříme sociální bubliny. Malé světy plné lidí, kteří jsou naprosto přesvědčeni o své pravdě, až už vůbec nechápou, jak někdo může mít pravdu jinou. Každá taková sociální bublina vzniká jen proto, že je dokola zásobená obsahem, který odpovídá jejich názorům. O to už se starají algoritmy vyhledávačů a sociálních sítí. Vše k naší maximální spokojenosti.
Je proto nutné, abychom se neustále snažili tyto bubliny rozbíjet. Dohledávat si argumenty protistrany a zkusit si udělat celkový obrázek. Protože nikdo z nás nikdy nebude mít úplnou pravdu.
Závěrem
Internet a digitální média vstoupili do našich životů tak rychle a s takovou intenzitou, že jsme si ještě sami nestačili udělat jasno, jaký k nim máme zaujmout postoj. Ve výsledku je to zase jenom o tom, jak k nim budeme přistupovat. Můžeme využít jejich kladné stránky, ale můžeme si nechat deformovat názory i životy.
Kontroverzních témat spojených s digitálními médii je ještě mraky. Já jsem vybral jen těch pár nejdůležitějších, nad kterými se může většina z nás rovnou zamyslet a třeba i něco ve svém životě změnit. Využívejme digitální média zodpovědně. Propojujme lidi, sdílejme podložené informace a třeba jednou vyřešíme i otázku: Jak si rozumět?
Lukáš Pokorný
