Brutální architektura ve Slunečním městě

Jak se vyrovnat s architektonickým dědictvím, které zanechala éra socialismu?

Hraničář ovládla architektura. Je to jen pár dnů, kdy Hraničář vstoupil do druhého poločasu sezóny 2018/2019 a představil svým návštěvníkům další půlroční téma. Novou výstavu a doprovodný program tentokrát shrnuje název Sluneční město.

Jednotlivá poschodí byla postavena terasovitě jako schody, takže obyvatelé prvního poschodí mohli chodit po střeše přízemí, obyvatelé druhého poschodí se mohli klidně procházet po střeše prvního a tak dále. […] Nutno říci, že ulice ve Slunečním městě byly mnohem širší než v ostatních človíčkovských městech. A zvlášť široké byly chodníky. […] V parcích si človíčkové hráli na honěnou, na slepou bábu a na všelicos jiného. […] To, že v městě nebyly ploty, náramně svědčilo zřizování tenisových dvorců, běžeckých drah, plaveckých bazénů, fotbalových, volejbalových, basketbalových a kriketových hřišť a kuželníků na dvorcích domů. Človíčkové mohli chodit docela volně z jednoho dvorku do druhého a hrát se sousedy nejrozmanitější hry.

Nikolaj Nosov: Neználek ve Slunečném městě, 1961

Úryvek z knihy Neználek ve Slunečném městě, který jste právě přečetli, vypráví o idylických momentech v dokonalém městě, kde všechno funguje. Architektura je praktická a stavěna s ohledem na lidi. Ti ji pak naplno využívají a všem se tam dobře žije.

Takové představy ale většinou zůstávají pouze na stránkách utopických příběhů. Realita je poněkud komplikovanější, zaneřáděnější – nedotažené koncepty, chátrající stavby, bezhlavé boření, chybějící vize. Tyto problémy se v současné době týkají hlavně jednoho typu budov – architektury z období socialismu (1948-1989). A právě tato architektura je tématem naší nové výstavy.

Architektura kontroverze

Poválečná architektura je v současné době stále ještě stigmatizována. Může za to především období jejího vzniku, spojené se čtyřicetiletou nadvládou komunistického režimu. Ale i éra socialismu v naší zemi zanechala své architektonické dědictví.

Českoslovenští architekti a umělci dokázali v nelehkých časech všudypřítomného státního dozoru, omezené materiálové základny a zprůmyslnění stavebnictví vytvořit stavby a díla, které jsou na světové úrovni.

Často přitom jde o stavby, které jsou bezesporu hodnotou samy o sobě a k tomu také cenným historickým svědectvím. Česká veřejnost je v hodnocení poválečné architektury stále rozpolcená, přespříliš ovlivněná emocemi a okolnostmi doby.

Foto: Tomáš Lumpe

Architektonické dědictví z let 1948–1989 s sebou přináší různé paradoxy. Na jedné straně je veřejným míněním považováno za kulisy nesvobody, které vytvořil státní socialismus, a je proto viděno jako neestetické. Na straně druhé se v posledních patnácti letech těší čím dál většímu zájmu odborníků, nadšenců a umělců.

Problematické navíc je, že tato architektura rychle zastarává a z výše uvedených ideologických důvodů se často nenachází politická vůle investovat do její obnovy a revitalizace. A když už se tak stane, většinou za cenu narušení její historické a původní estetické hodnoty. Celou situaci podtrhuje fakt, že je této architektury obrovské množství. V panelových domech dnes žije skoro třetina obyvatel ČR a individuálně navržená sídla různých institucí a obchodní domy se staly nepřehlédnutelnou součástí tváře řady měst. Přesně na tyto paradoxy a problémy se pokusí v celostátním i lokálním kontextu Ústí nad Labem poukázat naše výstava.

Bořme stigmata, ne budovy

Myšlenkový konstrukt, že v architektuře stejně jako ve výtvarném umění existují epochy progresivní a úpadkové, už dějiny umění naštěstí dávno opustily. Dnes už nikdo netvrdí, že gotika je horší než renesance, a nebo že naše meziválečná architektura je lepší než ta z let 1948–1989. Stavby ze všech období představují kulturní dědictví, doklady o životě a smýšlení společnosti.

Naše výstava a půlroční tematický program představují vybrané poznámky k architektonickému dědictví z let 1948–1989 v Československu a uvažují jeho historickou a estetickou hodnotu. Současně poukazují na fakt, že tento segment architektonického dědictví je v současnosti nejohroženější. Významné stavby bývají ničeny, bořeny a přestavovány k nepoznání, zatímco jejich původní podoba, materiály i umělecká výzdoba zanikají.

Foto: Tomáš Lumpe

V projektu se promítají konkrétní příklady z Ústí nad Labem, aby se místní návštěvníci mohli s problémem lépe identifikovat. Téma je představeno skrze současná umělecká díla s tematikou architektury z let 1948–1989.

Výstava zachycuje dobové myšlení, jeho varianty, rozpory, ambivalenci, proměny a požadavky, ale také nové interpretace a srovnání s dnešním uvažováním. Snahou je prezentovat oba pohledy na téma – negativní i pozitivní stránku věci.

Foto: Tomáš Lumpe

Náš výstavní prostor se stává neuralgickým bodem pro plánovaný bohatý doprovodný program – přednášky, vycházky, projekce atd., které poskytnou rozsáhlý informační základ. Cílem výstavy je diváka upozornit především na politický rozměr ohroženosti těchto staveb a na jejich specifickou estetiku. Předložit tak návštěvníkům, že i socialistická architektura má své osobité kouzlo, které bychom neměli opomíjet, či zavrhovat.

Právě Ústí nad Labem skrývá nemalé poklady, na které bychom rádi upozornili širokou veřejnost. Za povšimnutí stojí navíc i otázka urbanisticko-architektonického aktivismu se zaměřením na estetiku a rozvoj města, ze kterého se vytrácí lidský rozměr a důraz na sociální funkci a udržitelnost.

Doražte do Slunečního města

Součástí výstavy jsou velkoformátové tisky ilustrací Jana Šrámka, které v uplynulých pěti letech vytvořil při různých příležitostech a budou součástí připravované knihy, která vyjde v nakladatelství FaVU v roce 2019. Tyto ilustrace zachycují demolicí či necitlivou rekonstrukcí ohrožené nebo již zdemolované stavby z let 1948–1989, doplněné o dvě ilustrace vytvořené přímo pro výstavu s pracovním názvem Sluneční město.

Foto: Tereza Vlasáková

Dalším významným exponátem je například objekt Tomáše Džadoně tematizující panelová sídliště. Zbytek prostoru je pak zaplněn vzácnými umělecký díly, který byly neecitlivě sejmuty a odstraněny v 90. letech z veřejného prostoru ústecké architektury. Z útrob depozitáře Muzea města Ústí nad Labem na výstavě uvidíte část monumentálního abstraktního díla od Evy Kmentovné a Olbrama Zoubka, který byl umístěn na budově městského magistrátu. Druhým reliktem doby, kterou si připomínáme, je fragment keramické mozaiky od umělkyně Marty Taberyové. Její tvorba kombinuje obraznost naivního dětského světa v intimnějších dílech s abstraktním reliéfem, který uplatňovala v interiérech architektury (např. rozměrný reliéf Slunce, voda, volný čas v Ústecké plavecké hale).

Nezapomeňte dojít i do třetího patra galerie, kde se setkáte s tématem utopie a nenaplněným sociálních vizí.

Jak se chovat k architektonickému dědictví z období socialismu? Má cenu tyto objekty rekonstruovat nebo některé zbouráme? Jak se k socialistické architektuře staví památková péče? A proč je laickou veřejností většinou vnímána negativně?

Doražte na výstavu Sluneční město do Galerie Hraničář. Výstava trvá do 26. 7. 2019 a doplňuje ji bohatý doprovodný program. Co vás v nejbližších týdnech čeká?