Článek napsal Jiří Špičák k tématu výstavy Stáří — o vztahu dvou generací, která probíhala v Galerii Hraničář od 16. 10. 2019 do 21. 2. 2020. Autoři doprovodných obrázků jsou: Jarmila Mitríková a Dávid Demjanovič, vyfotil Tomáš Lumpe.
V pátek 20. března, v první jarní den, vyšla deska skrytá do rozjásaných pastelových barev, navrch ještě pojmenovaná Fountain. První jarní album: Lyra Pramuk, experimentátorka a hudebnice, o které se začalo víc mluvit díky její spolupráci s Holly Herndon, jej celé sestavila jenom ze zvuků svého hlasu. Klasicky vyškolená operní pěvkyně a avantgardní umělkyně se tím vrací k tradicím. Jasně říká, že vše, co člověk potřebuje k provozování hudby, už v sobě dávno má. Její hlas tvoří melodie, udává rytmus, v různých linkách se přelévá přes sebe, často samozřejmě není vůbec k poznání. Ale je to pořád jenom hlas.
Podobný koncept samozřejmě není ničím novým. Výhradně vokální album Medúlla už v roce 2004 natočila třeba Björk, vlastní hlas celoživotně ohýbá skladatelka Meredith Monk nebo Julianna Barwick, jejíž pastorální vokální ambient vzešlý z kostelních sborů je jedním z nejkonejšivějších zvuků poslední dekády. Lyra Pramuk je ale v něčem jiná.
Zásadním přístupem, který skrze svoji hudbu hlásá, je propojení s krajinou, která nás obklopuje. Je to přitom krajina v tom nejširším slova smyslu, tedy jakékoliv prostředí, ve kterém se pohybujeme a které nás pomáhá definovat. Lyra Pramuk svoji hudbu označuje za futuristický folk a o samotných skladbách říká, že “evokují novou celistvost udržovanou rituálními silami ponoření se do prostředí a následného očištění.” Podle ní si album pohrává s “vnímáním hudby, rytmu, hlasu, těla a vztahu mezi technologií a humanitou” a prozkoumává “nebinární uchopení života a křehkých ekosystémů, na kterých život závisí.”
Právě vztah člověka a jeho prostředí je ústředním bodem folkloru, ze kterého se odvíjí všechno ostatní. “Každá láska má svoji krajinu,” píše v knize A Field Guide To Getting Lost americká esejistka Rebecca Solnit a Lyra Pramuk svoji hudbou tuhle tezi ještě rozšiřuje: každá emoce má svoji krajinou, se kterou je pevně svázaná. Tohle východisko je společné všem současným hudebníkům, kteří se vracejí k folkloru a znovu prozkoumávají jeho možnosti. Jejich propojení s tradicí přitom nemusí probíhat na estetické bázi, často je to právě naopak. Jádro je ale vždy stejné.
Tohle radikální odstřihnutí se od tradičních folklorních postupů dává nebývalý prostor ideím, které za lidovou hudbou stojí. Způsob jejich předávání se přitom často může změnit k nepoznání. Zmíněná americká skladatelka a teoretička Holly Herndon si k nahrávání svého loňského alba Proto přizvala entitu zvanou Spawn, umělou inteligenci, kterou označuje za svoje dítě. Společně se svými hosty, kterých se občas sešlo i několik desítek, zpívala Herndon svému výtvoru Spawn vokální skladby tak, aby se entita postupně naučila rozlišovat jednotlivé zvuky a nakonec i sama zpívat. Klíčový pro Herndon přitom byl zdroj těchto vokálních písní: sama pochází z Tennessee, podobě jako Julianna Barwick docházela v dětství do kostelního sboru a základem její práce na albu Proto byl společný zpěv náboženských hymnů sacred harp vzniklý ve státech Nové Anglie v devatenáctém století.
“Technologie bývá často dehumanizována,” říká Herndon k albu Proto. “My s tím ale nesouhlasíme. Chceme, aby umělá inteligence vyrůstala obklopená lidmi a aby se učila rozpoznávat krásu.” Zpěv sacred harp má pochopitelně především duchovní rozměr. Socializace a setkávání lidí uvnitř komunity jsou ale neméně důležité prvky, které tradičně udržují folklor při životě. Že do těchto setkání Holly Herndon přirozeně zakomponovala umělou inteligenci není jenom symbolické: prožít si rituál a sepětí s komunitou je v naší kultuře nezbytné a pokud do ní má umělá inteligence zapadnout, musí si projít stejnými rituály, kterými prochází lidé.
Umělá inteligence Spawn se učila životu v komunitě pomocí poslechu náboženských hymnů a francouzský skladatel Benoit Carré k výchově své umělé inteligence přistoupil podobně. Svému projektu Skygge, pod jehož hlavičkou loni vydal EP jednoduše nazvané American Folk Songs, pouštěl právě tradiční americkou folkovou hudbu zachycenou na pásky v padesátých letech minulého století.
Z krátké kolekce výrazně vystupuje skladba Black Is The Color: v roce 1958 ji pro kolekci American Favorite Ballads, Volume 2 natočil zpěvák a folklorista Pete Seeger, baladu ale poprvé zaznamenal legendární sběral lidových písní Cecil Sharp už v roce 1916 poté, co se do Apalačských hor dostala společně se skotskými osadníky.
Skygge narozdíl od Spawn vůbec nepracuje s vokální stopou, Seegerův zpěv ponechává umělá inteligence v původním stavu. Místo toho ale aranžuje ostatní harmonie: jako výchozí zdroj si bere zvuk smyčců z bossa novy a kombinuje je se Seegerovým zpěvem tak, že dává stovky let staré skladbě nový význam. Je pořád melancholická a plná nenaplněné touhy. Díky plovoucím smyčcům, ve kterých chybí finální lidský dotek, ji ale povyšuje na univerzální vyjádření. Její sentiment je srozumitelný lidem i strojům.
“Když jsem si hrál s generovanými zvuky a harmoniemi, chtěl jsem s jejich pomocí objevit skrytá místa těch písní,” říká v rozhovoru pro magazín The Quietus skladatel Benoir Carré. “Cítil jsem, že pokračuju ve folkové tradici otevřenosti a objevování.” Tahle tradice, která nikdy nepoznala koncept autora, která je radikálně demokratizující a která nedělá rozdíl mezi interpretem a posluchačem, je pro folklor zdrojem energie.
“Byla bych nejradši, kdyby se folkor zakonzervoval,” říká naopak folkloristka Anna Jagošová v rozhovoru pro server Klacek a vlastně se jí nemůžeme ani tolik divit: reaguje totiž na píseň projektu Hrubá Hudba, ve které rapper Kato míchá svoje banálně napsané a přednesené historky s horňáckou hudbou.
Za podobnými pokusy vždy stojí snaha přitáhnout k folkoru mladší posluchače a ukázat jim, že folková hudba může promlouvat i k nim. Je to ale spíš podceňování posluchače: zjemníme dopad lidové hudby (zdánlivě) aktuálním zvukem a budeme doufat, že se na tuhle umělou kombinaci někdo chytí.
Není ale potřeba nikoho přitahovat k folkloru tímhle způsobem. Stačí jenom dát dostatečně zřetelně najevo, že folkor má každý svůj a že s ním přicházíme do styku pokaždé, když se bavíme s jiným člověkem nebo když vyjdeme ven a vstoupíme do dialogu s krajinou. Pokud vnímáme folklorní hudbu takhle, můžeme k ní klidně přizvat třeba umělou inteligenci. Podstata se nezmění.
Jiří Špičák
hudební publicista
