Málokdy se mi stane, že mě nějaká knížka tak vytočí, že se z toho potřebuji vypsat. Za poslední takovou zkušenost vděčím novele Vytěženej kraj od Veroniky Bendové, která vyšla vloni u nakladatelství Fra. Abych byl fér, je třeba říct, že kniha byla spíš jen ta pomyslná poslední kapka, po které vědro mojí tolerance přeteklo. Zároveň dodávám, že tu nebudu rozebírat literární kvality zmíněné knihy (i když tady bych taky pár poznámek měl), ale její téma a prostředí.
Oficiální anotace knihy zní: “České středohoří, Litvínov, Most, Libkovice, Krušné hory, Ústí nad Labem, Hrob… Dvojice protagonistů hledá filmové lokace v kraji, ze kterého si každý urval, co mohl. Ale někdy přijíždíte hledat pochmurná místa, a potkáte místo toho nečekanou krásu. Stopy v čase, které k vám stále mluví, staré křivdy, staré vzpomínky, starou lásku. Netradiční road movie o tom, že v životě to málokdy chodí jako ve filmu. V hlavní roli severní Čechy.”
Jak tedy asi tušíte, jedná se o další příběh, ve kterém intelektuálové z Prahy přijedou na sever Čech a diví se, jak to tam vypadá a co tam žije za lidi. Nechci svalovat vinu za určitý trend na jednu knihu, která pouze pokračuje v populární tématice. Jak jsem psal, Vytěženej kraj pro mě byl ten spíš jen ten poslední impulz. Těžko říct, kdo tento trend odporného severu opravdu nastartoval, ale myslím, že nejsugestivněji se vryl lidem do paměti seriálem Pustina. Od té doby už to jsou jen variace na to stejné – severní Čechy jsou šeredný kraj bez naděje, plný divných lidí, kriminality, politických kmotrů, buranů a voličů komunistů.
Proti této temné estetice asi principiálně nic nemám. Pustinu například beru jako seriál světové kvality. Jen mi přijde, že se to po cestě někde zvrtlo. Místo vykreslení krajiny severních a severozápadních Čech jako oblasti, která má po vzoru příslovečné mince dvě strany – temnou, odvrácenou, ale i světlou, pozitivní – tak se tlačí pouze špína a hnus.
Záběr na Mostecko ze seriálu Pustina
Vše je navíc umocněno zprávami z Ústecka, které (jak už to tak u zpráv dneska bývá) jsou většinou o kriminalitě, vyloučených lokalitách a veskrze negativních tématech. Ideálně v nějaké vyloučené lokalitě i natočené. Mediální obraz Ústecka je proto nejen nelichotivý, ale v podstatě odpudivý. A postupně se z toho stal kulturní mem, který vidíme dnes – seriály, novely, filmy o té naší severní temnotě. Třešničku pak už nasazují vyloženě stupidní (ale bohužel populární) články jako TENTO.
Proč o tom ale píši na blogu Hraničáře? Jak nejspíš víte, současným tématem naší galerie je rekultivace krajiny. Což je téma velmi typické pro náš kraj a klíčová otázka do dalších let. V zásadě to byl právě těžařský průmysl, který tento kraj tolik poznamenal a nadělil mu spoustu lokací a pokřivených lidských osudů, které současní filmaři tak rádi využívají.
Snahy o obnovu krajiny jsou proto po všech těch letech, kdy se Ústecko a Mostecko huntovalo ve prospěch zbytku země, vítané. Jen si myslím, že vedle té krajinné obnovy je třeba začít i s revitalizací kulturní.
Dnes už nikoho nepřekvapí, že většina (obzvlášť mladých) Ústečanů na svůj kraj nadává, nemá k němu příliš dobrý vztah a pokud můžou, po střední škole okamžitě mizí do jiných měst. Často se pak přidávají k trendu posmívaní se a nadávání na severní Čechy. Občas mi přijde, že je to taková oblíbená národní zábava, kterou jsem mnohokrát pochytil obzvlášť u lidí, kteří v tomhle kraji nebo konkrétně v Ústí nad Labem vlastně nikdy pořádně nebyli. Viz výše uvedený článek. O to víc mě těší zaražený výraz někoho, komu začnete vysvětlovat, že jeho představa severních Čech je zavádějící nebo úplně zcestná.
Výstava Poslední den stvoření v Galerii Hraničář. Foto: Tomáš Lumpe
Tohle všechno samozřejmě není bez následků. Jestli si tu budeme hýčkat pověst, která většinu schopných a ambiciózních mladých lidí odpuzuje, tak kdo čekáme, že tento kraj zvedne? Že se budou investoři hrnout do otráveného kraje plného kriminality a nekvalifikovaných uchazečů o práci? Že se na naší univerzitu pohrnou studenti ze zbytku republiky?
Tím, že se města na severu vylidňují, získávají méně financí v rámci rozpočtového určení daní, takže na řešení svých (už tak početných) problémů mají stále méně peněz. Což vede k prohlubování těchto problémů a dalšímu odlivu mladých lidí.
S vylidňováním souvisí i ztráta hodnoty nemovitostí, což vede k přísunu lidí, kteří jdou za tím nejlevnějším, protože jsou v těžké životní situaci, ať už vinou exekucí nebo nedostatečné kvalifikace pro pracovní trh. S tím dále souvisí, že v našem kraji otevírají firmy pouze pobočky nabízející práci s nízkou přidanou hodnotnou, protože je tu málo kvalifikovaných uchazečů o práci s vysokou přidanou hodnotou. To má třeba za následek, že tu máme nedostatek (kvalitních) pedagogů, protože jejich partneři by tu nenašli práci. Špatné vzdělání pak vede k dalšímu prohlubování sociálně patologických jevů, atd. To jen abychom si všichni uvědomili, co může mít za následek odliv obyvatelstva (mimo jiné) způsobený špatnou pověstí kraje.
Abych se vrátil zpátky ke knize Vytěženej kraj, tak podobně zajímavé jsou i komentáře čtenářů knihy, ať už na databazeknih.cz nebo goodreads.com, kde se objevují věty typu: “dobře napsaný bedekr po severních Čechách”.
To je totiž představa, kterou evidentně lidé o tomto kraji mají – že je to posttěžební bohem zapomenutá pustina, kde se vám klidně může stát, že při močení spadnete do šachty s mrtvolou. A v tomto případě nejde jen o nějakou obskurní okrajovou literaturu, ale o finalistu Magnesie litery. To znamená, že česká literární scéna toto téma i přístup k němu legitimizuje a ještě navíc oceňuje. Nevím, jestli je to proto, že je to zrovna trendy, nebo že se autorka snažila o jakousi metafikční subverzi, kde sice kritizovala, jak jiní s tímto tématem pracují, aby v zápětí udělala to samé v bledě modrém.
Přitom můžeme vzpomenout, že se tu natáčely také filmy jako Páni kluci, Letopisy Narnie, Máj, Kytice nebo Pyšná princezna. Málokdo si ale tyhle filmy spojí se severem Čech, protože to neodpovídá narativu a memu, který naše média během let vytvořila.
Koleje u Levína, film Páni kluci
Mám takový pocit, že se u nás strašně podceňuje, co může s pověstí země/kraje/města udělat úspěšný pozitivní nebo naopak negativní příběh, ať už se bavíme o filmech nebo literatuře. Tyhle příběhy nám v kolektivním vědomí utváří obraz dané krajiny, který pak často zaměňujeme za realitu a mnohdy se stává sebenaplňujícím proroctvím.
Opravdu mě mrzí, že většina autorů nevnímá jako součást svého řemesla zároveň určitou odpovědnost vůči látce, se kterou pracují. Samozřejmě nikomu nechci mluvit do toho, o čem píše, jen vyzývám k zamyšlení, jaké dopady může dílo mít. Těžit z tématu temného severu mi v současné chvíli přijde už trošičku trapné, pokud nenabízíte východisko nebo perspektivu, která by tomuto kraji pomohla. Je to jako kdybyste točili vesnického troubu na YouTube a na jeho neštěstí si dělali kariéru. On nemůže za to, jaký je, a vy místo toho, abyste mu pomohli, raději na jeho tragédii vyděláte.
Mohl bych tady sentimentálně mluvit o probouzení se do letního rána v Labském údolí, západech slunce nad Tiskými stěnami, nebo o pocitu, který mám, když se vracím z Prahy a konečně vidím zvlněnou krajinu Českého středohoří. Jenže to by smrdělo neobjektivní patetickou optikou rodilého Ústečana, který nevydrží v kraji bez kopců ani týden.
Výprava s Galerií Hraničář
Takže jak tohle řešit? Jak změnit ustálený narativ, který navíc momentálně dost nese?
Bude to asi soustavná práce, která musí probíhat na více úrovních. Úplně odspodu musí začít zdejší obyvatelé více ukazovat a upozorňovat na místa, která by nám jinde mohli závidět. A nebo prostě jen mít svůj kraj rádi. Tohle se už naštěstí děje a vznikají facebookové stránky nebo blogy od místních, kteří přidávají svá oblíbená místa opepřená jejich vlastními zážitky nebo místní historií. Za tenhle trend jsem opravdu vděčný a všem, kteří k němu přispívají tleskám.
Pokud hledáte inspiraci na výlety po té neodvrácené straně severu, tak sledujte třeba Kam z Ústí Jirky Dvořáka nebo spousty jiných skvělých facebookových stránek jako třeba Znovuobjevené Krušnohoří nebo Šluknovský výběžek a České Švýcarsko. A určitě sledujte stránky Galerie Hraničář, která (nejen) v rámci současné výstavy podniká pravidelně výpravy do krajiny.
(Foto: Jirka Dvořák, zdroj: www.facebook.com/kamzusti)
Zadruhé se musí vedení kraje a jednotlivých měst snažit přitáhnout lidi ze zbytku země na to kvalitní a pěkné, co tu máme, případně tvořit nové důvody, proč na sever zavítat. To už se sice taky nějak děje, ale zatím celkem slabota. Sem můžeme počítat třeba právě jezero Milada a další jezera, která mají vzniknout v místech povrchových dolů. To samotné je ale málo. Nestačí napustit jezera, vybudovat chatky a doufat. Nový narativ je třeba tlačit dál. Čímž se dostávám k poslední úrovni a tou jsou kulturní autority. Ať už se tu bavíme o Filmové kanceláři Ústeckého kraje, která by měla podporovat točení příběhů více vyrovnaně, ne pouze špínu a hnus a kriminalitu, nebo třeba právě o porotcích literárních soutěží, kteří by měli přihlédnout k tomu, jestli si daný autor jen nepřišel ukopnout a odnést trochu z populárního tématu a jen přispět k narativu, který prohlubuje problémy severu a severozápadu Čech.
Přijde mi to i dost nefér vůči všem těm lidem, kteří se snaží tento kraj postavit na nohy, ať už v kultuře, podnikání, práci v sociální nebo jiné oblasti. Jejich úspěchy jsou bohužel většinou přehlíženy a jejich snahy neustále podkopávány znovuoživováním narativu temného a odporného severu.
V tomto případě musím s knihou souhlasit. Tento kraj nejprve vytěžili komunisti a těžaři a teď v tom pokračují filmaři a další umělečtí dobrodruzi hledající šokující a esteticky odporně přitažlivou látku. Jedni za sebou nechali zdevastovaný kraj, který budeme léčit mnoho dalších desetiletí, a ti druzí pokřivený kulturní obraz, který nejspíš budeme léčit celé generace.
Takže díky, zase někdy přijeďte.
