Veřejný sál Hraničář

Ohlédnutí za výstavou BíLá Místa a komentář k její metafoře vyloučení 

Bílá místa na mapě dějin a kolektivní představivosti často znamenají mlčení a prázdno. Může to být vyhlazení jazyka, kulturních praktik, dějin a příběhů celých populací lidí. Často jde o populace disciplinované a vykořisťované prostřednictvím typu dominance, který můžeme pro nedostatek jiné terminologie nazvat bělošství (whiteness). 

Nejde přitom o jedince bílé rasy jako takové, ale spíš o kulturní konstrukt, který káže nadřazenost bílých populací a tím ospravedlňuje zločiny kolonialismu a rozličných segregací, které se v měkkých či tvrdších formách reprodukují dodnes. Kladením abstraktních, ale i fyzických, doslova betonových překážek pro marginalizované komunity v infrastruktuře měst (která ma sílu izolovat celé skupiny obyvatel od vzdělání a pracovních příležitostí, a naopak je kvůli nedostatku zeleně ve zvýšené míře vystavovat znečištění a horku) dochází ke konzervaci nerovností po dobu mnoha dekád.

Občas ale bílá místa neznamenají jen zneviditelňování a zátarasy. Někdy naopak jde o křiklavou viditelnost a slyšitelnost, která je však pokřivena a poznačena zbanálněním hlasů, které se snaží promlouvat o své zkušenosti z autentických pozic. 

Můžeme si vzpomenout třeba na příšernou reklamu Pepsi Coly z roku 2017, která zbanálňuje vizi Black Lives Matter protestů a zneužívá hnutí pro prodej nápoje (reklama byla po neúnosné kontroverzi stažena). Nejde přitom vždy jen o tak zjevné, až absurdní příklady zneužití a vytěžování (nejen) ekonomického kapitálu z jinakosti nebo dokonce z utrpení marginalizovaných skupin. „Křiklavá” bílá místa můžeme najít i v měkkých institucionálních praxích, které markují vše ne-bělošské jako jiné, exotické, folklórní, naivní nebo na předešlém stupni vývoje.

V našem regionu se to týká například institucionální segregace romského kulturního dědictví a také současného romského umění. Třeba András Kállai ve svém článku Etnická reprezentácia Rómov v Maďarsku (2015) mluví o „etnické stigmatizaci” tvorby autorů a autorek romského původu. Romské umění je dle jeho slov institucionálně oddělené, kategorizováno na základě etnicity a značeno stereotypními pojmy, které konstruují jeho rasově kódované kvality. Tyto orientalizující stereotypy, jak píše Kállai, jsou „profesionálně neodůvodněné” a znemožňují umělcům vstoupit do široké mezinárodní umělecké scény.

Takzvaná ghetoizace umění (paralela ke ghetoizaci urbanistickým plánováním) je vlastně jedním z mechanismů tvorby a reprodukce bílých míst, které na kolektivní výstavě BíLá Místa v galerii Hraničář, zahájené 17. 9. 2020, představují metaforu nejen nedostatku reprezentace, ale i reprezentace, která zvýrazňuje a orientalizuje kulturní odlišnost.

Výstava BíLá Místa (kapitálky odpovídají zkratce hnutí Black Lives Matter) adresuje komplex absencí, které se odehrávají a reprodukují v prostorách médií, umění nebo i školských kurikul. Autorky a autoři výstavy konfrontují svoje publikum s radikálními momenty (symbolické ikonoklasmy), které se vzpírají banalizaci, naivizaci, exotizaci a de-politizaci všeho romského. 

Konkrétně je na výstavě kritizována například exotizace brněnské romské čtvrti Cejl (známé i jako “brněnský Bronx”), ke které došlo v rozsáhlé knize Kateřiny Šedé s názvem Brnox: Průvodce brněnským Bronxem. Na videu Šedá cena – žereme informace z průvodce Brnox členové a členky umělecké skupiny Romane Kale Panthera knihu trhají a jedí její stránky. 

Jak ukazuje i tato umělecká performance, ghetoizace neprobíhá jen prostřednictvím urbanistických praxí, ale i praxí umění a jazyka – v tomto případě je to umělkyně Kateřina Šedá, která konstruuje exotifikované místo „z perspektivy osvíceného měšťáka”, jak píše Jan Váňa ve svém článku Kateřina Šedá a její varieté: jsou to lidi, nebo zvířata?(2017). Také anotace výstavy BíLá Místa připomíná, že „umění není jen sférou svobody” a “jazykové kódy a tedy i jazyk výtvarného umění jsou normativní – formují naše uvažování, dopředu nás nastavují, tvarují, předurčují.”

Bílá místa prosakují všemi sférami lidské činnosti, médii a diskurzy. Tak jako urbanista Robert Moses ve dvacátých letech minulého století nechal přímo skrz sousedství afro-amerických a Latino komunit postavit silnice spojující New York City a Long Islands s tak nízkými mosty, aby pod nimi nemohli projet autobusy (čímž vytvořil „bílá místa” infrastruktury pro ne-bělošské obyvatelstvo, která existují dodnes), tak i ve sférách jazyka, dějin a politické či mediální reprezentace byly v minulosti vytvořeny (a pořád jsou vytvářeny) pomyslné silniční mosty nízko nad zemí, které znemožňují marginalizovaným populacím vymanit se ze segregovaného prostoru.

Jako akademička bádající o hudebním vzdělávání romských dětí a i jako civilní osoba se téměř každodenně setkávám s rozmanitými formami rasismu. Ten vnímám jako hluboce zakořeněný nejen v prostředích exkluzivně bílého obyvatelstva, které si hoví v jistém „etnickém komfortu” a představy o romských lidech utváří jen na základě obrazů a narativů v médiích, ale i na místech, kde romské komunity přímo žijí. 

Také jsem zjistila, že není nemožné v rámci práce pro neziskovou organizaci přicházet do kontaktu s romskými lidmi a zároveň přechovávat rozličné rasové stereotypy. Zdá se, že přepsat bílá místa v jazyce a myšlení je těžší úkol než zbourat fyzické nízké mosty, které jsou výsledkem segregačního urbanismu. Čeká nás ještě spousta demoliční práce.

Autorka je doktorandka hudební vědy a redaktorka angažovaného měsíčníku Kapitál