Veřejný sál Hraničář

Když se zeptáte Ústečáků na jejich rodné město nebo těch, kteří Ústí nad Labem delší dobu různorodě využívají, začne z nich většina verbálně brečet a hostilně ho nazývat nevybíravým mixem slov. Výsledkem může být deskripce prostoru jako „místa marnosti, ve kterém dnes znamená včera a v němž žijí krysy, smažky, komouši a černota“. Pokud se jich však zeptáte na to, co dělají, aby tomu tak nebylo, už nikdy značná část z nich neodpoví.

Co ale lidem brání, aby byli šťastní, dělali si život co nejživější a nejdůstojnější, ať už je to kdekoliv? Lenost? Naivita při mnohaletém čekání až změny udělá někdo jiný? Nezájem o věci společné podpořený osobní spokojeností? Přitom žijeme v prostoru, ve kterém vzdělávání bojuje o holý život, s podmínkami nesourodými s výší mzdy nebo dovednostmi zaujmout druhé na trhu pracovním i sňatkovém, s frustrací ze stereotypu a neuspokojením banálních potřeb. Každému se tedy naskýtá naděje s čímkoliv i drobným pohnout, stav města k tomu přirozeně nabádá.

Kde ale začít? Přestaňte sledovat ten nekonečný příběh plný negativ. Všechna ta videa, fotky, koláže, zkrátka produkty, které jsou projevem zoufalosti. Proměňte se v detektiva a hledejte příklady dobré praxe z vlastního nebo jiného českého či zahraničního města. Obalujte se lidmi, kterým se podařilo proměnit negativní energii na tvůrčí sílu a kterým se povedlo například opravit bohem zapomenuté artefakty i nemovitosti, obarvit šedá plátna veřejného prostoru, zlepšit vztahy na obci kulturními aktivitami, zapojit občany do péče o zeleň nebo se podílet na hledání řešení potíží spojeným s odpadovým hospodářstvím, nízkou úrovní bezbariérovosti či samotou seniorů.

Náplní jakékoliv veřejně prospěšné činnosti ale obsahuje řadu výzev (kupříkladu v administrativě, při odhalování politického nastavení, úředních pravidel, přizpůsobení se osobnostním rozdílům v jednání, odborných nárocích, významné časové zátěži, také počátečního dopadu na život vlastní). Ale pokud se kousnete, pochopíte impakt dosažených výsledků či propojení s podobně nastavenými jedinci nejen na sobě, ale taktéž nadindividuální dopad na prostředí a lidi v něm.

A pokud chcete přestat brečet, začněte hned zítra, a to jakkoliv. Promyslete si, proč chcete něco změnit, jakým způsobem k cíli dojdete, co konkrétně realizujete a jaký to bude mít dopad. Pak už stačí pro začátek udělat událost na sociální síti a se záměrem dobré drobné činnosti namotivovat další jedince, ať už je to úklid kolem rybníka, kam rádi chodíte bruslit, nebo sbírku věcí do domácnosti pro matky samoživitelky ohrožené ztrátou bydlení. Nebo můžete sebrat odvahu jako já se svými Promykami a začít měnit prostor kolem sebe díky Participaci občanů, ať už spravovanou městským obvodem nebo magistrátem. 

Participace představuje soutěž občanů, kteří přicházejí s konceptem změn. V návrzích může být cokoliv nemovitého, co je ohraničeno určitou finanční hodnotou. Před 4 lety jsme začaly s Vrchlického sady na Klíši, kam jsme chodily s dětmi užívat si park a hřiště, tak herní vnitroblok ve Štefánikově ulici.

Obě hřiště byla nebezpečná, zneužívaná rizikově chovajícími se jedinci, unavená a zasluhovala si změnu. Park volal po novém mobiliáři. Bylo nutné ve všech třech případech připravit odůvodnění požadující změnu, tak variace řešení problémů s místem spojených. Ani jedna z nás nejsme architektka, psycholožka, projektová manažerka apod. I tak jsme maximalizovaly snahy, aby deskripce byla kompletní, hledaly rady profesionálů, inspirativní fotografie možných prvků, abychom se přiblížily představě o moderním a atraktivním místě pro trávení volného času napříč generacemi.

Aby Participace byla soutěží občanů, rozhodovali v první fázi projektové podpory občané prostřednictvím formuláře umístěného na webu města. Nejlépe hodnocené koncepty byly dále diskutovány na veřejném projednání. Jako autorky tří z nich jsme byly v šoku, uspěly jsme, a to napoprvé.

Jelikož je participace obecně velmi mladý prvek české samosprávní politiky, obsahuje mnoho nedostatků. Zkrátka na to nejsou aktéři hry stále všude vybaveni. Nepřipravenost, neznalost procesních kroků, rigidita úřední a politické moci v kombinaci s neochotou otevřít možnost spolurozhodování i občanům, kteří jsou jejich zaměstnavateli nebo voliteli, negativně ovlivňuje celý průběh. My jsme se o to ale pokusily a tak následovalo mnoho schůzek s vedením různých úřadů i odborů.

Pevně věřím, že jsme díky neutuchajícímu zájmu a určité impertinenci otevřely dveře dalším aktivním občanům, pro které má komplexní zapojení obrovský význam. Každá schůzka byla velmi důležitou zkušeností. Osobně mě naučily informačně se velmi důkladně připravit, předem vyhledávat odborníky a jejich rady, teamově pracovat, oslovovat různé aktéry veřejné správy a dávat přednost diplomacii před prudce vyřčenými větami z horké hlavy.

I přes to, že vizuál prvků byl několikrát zástupci úřadů proměněn a několikrát jsme se účastnily i zastupitelstva městského obvodu, abychom ochránily za podpory dalších zájemců o veřejných prostor místo před absurdními prvky za nepochopitelné ceny, výsledek nebyl pro nás příliš potěšující. 

Na typické ústecké smíření „aspoň něco“ nedošlo. Vágnost poptávkových řízení, vizuální nesoulad, neochota přistoupit na moderní a udržitelnější prvky nám naopak pomohla k rozjezdu. Požádaly jsme Nadaci Via v programu Živá komunita o podporu a mohly tak oživit festival Nádhera, tedy setkání místních podpořené hudbou, divadlem, bazarem, workshopem pro děti nebo prodejem dobrot a domácích produktů lokálních malých podniků společně se sbírkou pro hospic s výsledkem 12 tisíc korun.

Navázaly jsme Adventním dobrotrhem, abychom podpořily znalost o existenci podniků, jejichž představitelé sebrali odvahu a začali vařit čokoládu, mýdlo, vozit čaje z Afriky, vyrábět dekoraci, výtvarné produkty nebo prodávat různé druhy zboží bez obalu. Na této akci jsme vybraly 10 tisíc na zvířecí útočiště.

Nyní připravujeme bazar se sbírkou pro Klokánek, Restaurant day se soutěží o Žvanec roku a sbírkou na školní pomůcky pro děti ohrožené chudobou. Chtěly bychom taktéž otevřít svět divadla těm, kteří ho neznají nebo odmítají například kvůli špatné zkušenosti způsobené nevhodným výběrem pedagoga už na základní škole apod.

Díky zkušenostem s participací jsem šla dalším směrem, a to k myšlence probarvit město nebo podpořit hrdost místních i jejich znalosti o městu. Díky záštitě Dobrovolnického centra, z.s. a finanční podpoře Domu zahraniční spolupráce jsem sestavila týmy se zástupců – absolventů i pedagogů Fakulty umění a designu při UJEP, tak dalších velmi schopných občanů.

Mohly tedy vzniknout v rámci projektu Malá místa ve velkém městě a Neznámí hrdinové Ústí nad Labem čtyři malby zvelebující různorodá místa. Ať už to bylo vyobrazení širokého spektra volnočasových aktivit pod Mariánskou skálou Liny Skorobogatchenko a Olega Zářeckého, barevnost a důležitost služeb neziskového sektoru u Veřejného sálu Hraničář od Anety Bendákové, sladký svět na Střekovském nábřeží od Štěpána Jiráka a Jakuba Palána nebo připomínku práce Heinze Edelmanna, dvorního ilustrátora The Beatles od Ilyi Bazhanova a Alekse Hue.

Nyní nás čeká s Magdalénou Gurskou a Adélou Bierbaumer vzpomínka na Ruth Hálovou, Wintonovo dítě, tak 170 metrů dlouhá zeď na neštěmické Skalce. A aby toho nebylo málo, tak vybíráme peníze pro projekt Klokánek na koni, abychom společně s mými bývalými studenty udělali pěkný den na zvířecí farmě a za zbylé peníze nakoupili pomůcky pro hygienu nebo vzdělávání.

 

Michaela Valášková pracuje na pozici koordinátorky vzdělávacích aktivit a PR pro Agenturu pro sociální začleňování pod Ministerstvem pro místní rozvoj ČR. Zároveň jako koordinátorka kampaně a regionu pod Dobrovolnickým centrem, z.s. a P3 – People, Planet, Profit. Má syna.