Veřejný sál Hraničář

Co přinesl rok 1989 z hlediska zacházení s krajinou a znamenal mezník v rozchodu s určitým typem uvažování a praxe? A došlo k formulaci něčeho dalšího či nového? Část odpovědi mohou poskytnout tři grafy, které ilustrují transformaci optikou ekosystémů. Vypovídají o tom, že došlo k několika různým a podstatným změnám.

První graf ukazuje, že ačkoliv během 80. let docházelo ke kontinuálnímu poklesu ptactva v krajině, v období od raných 90. let došlo k dramatickému navýšení počtu ptactva, přičemž tento vývoj pokračoval až do roku 1994, kdy se zastavil a posléze začal padat dolů stejně strmě, jako začal. Proč však došlo k onomu navýšení? 

Jednou z odpovědí mohou být závěry druhého grafu, který ukazuje, že na začátku 90. let klesla spotřeba anorganických, ale i organických hnojiv. Proč klesla i organická hnojiva, vysvětluje třetí graf – po roce 1990 začal klesat počet skotu a prasat. Tyto grafy ukazují, že určité ekosystémy a biotopy jsou schopny relativně rychlé obnovy a že jsou schopny reagovat (pozitivně i negativně) i na malé změny ve způsobu hospodaření, či obecně – zacházení s krajinou. To by mohlo podpořit argument, že změna je možná a lze ji provést poměrně rychle. 

Následující otázka zní, zda byl tento vývoj výsledkem reformy zemědělské politiky či nově formulované strategie, jejíž cílem byla kýžená změna? Domnívám se, že tato historická „ekologická deviace“ v rámci jednoho časově ohraničeného období byla naopak výsledkem strategického vakua, jejímž výsledkem byla absence plánovaného zacházení s krajinou. Krajina – zejména ta zemědělská, byla na určitou dobu ponechána „sama sobě“.

Podobně jako došlo v 50. letech k vylidňování venkova, přesněji řečeno – přesunu rolníků do továren a na rozvíjení průmyslu, došlo v raných 90. letech k přesunutí zemědělských pracovníků (většinou sdružených v JZD) do oblasti služeb. 

Část zemědělské půdy byla v restitucích vrácena, někteří na ní začali hospodařit, někdo jí prodal, z většiny však byla pronajata k hospodaření těm podnikům, které na ní hospodařili před rokem 1989. Vznikla tak určitá dynamika, která sice umožnila rozvoji diverzitě postojů a hodnotových systémů a jejich přenesení do praxe, ale decizní sféra spolu s občany rezignovala na formulování vize a na ni navázané vládní opatření, která by ve svém jádru měla zdraví společnosti a životního prostředí a kolem toho vystavěla podpůrný systém opatření, dotací a regulací. 

Takový vývoj by se dal označit jako ekologicky integrované paradigma. Bohužel, ani třicet let od tzv. transformace se nepodařilo vytvořit holistickou, inkluzivní a participativní strategii, která by integrovala zdraví životního prostředí a veřejnosti do jádra strategií a politik napříč rezorty.

Jediní, kdo se mobilizovali a přišli s radikálně odlišným a holistickým konceptem pro zemědělství a obecně krajinotvorbu na začátku 90. let, založeném na spolupráci s přírodou jako předpokladu pro šetrné hospodaření, byli ekologičtí zemědělci. Již v roce 1988 byla založena „Odborná skupina pro alternativní zemědělství“ pod Československou vědeckotechnickou společností (ČSVTS). Tato skupina se posléze ukotvila ve Svazu ekologických zemědělců PRO BIO a hned z kraje 90. let se jim podařilo odzdola naformulovat a prosadit zákon o ekologickém zemědělství, který je dodnes pravděpodobně nejpreciznějším a nejkomplexnějším symbolickým a praktickým rámcem pro začlenění lidské aktivity v přírodě na základě respektu k ní.

Aktivity Svazu ekologických zemědělců vnímám jako historicky promrhanou příležitost nastavit novou, systémovou trajektorii vývoje v zemědělství, krajinotvorbě a obnově venkova. Výše vyjmenované cíle mohou bez nadsázky sloužit jako podklad pro zemědělskou strategii budoucnosti, která zahrnuje jak aspekty biologické, klimatické, ale i sociální. V Československu jsme nevyužili „open window of opportunity“, nebo lépe – „low hanging fruit“, tedy dostupnou příležitost zásadně proměnit způsob hospodaření nejen na materiální, ale i symbolické – hodnotové úrovni. 

Taková agroekologická systémová transformace vedená odzdola, se však na celostátní úrovni podařila v době konce studené války pouze na Kubě. Dnes ale existuje celá řada příkladů z Indie, Latinské Ameriky a Afriky, kdy vlády ve spojení s marginalizovanými – malými zemědělci, pastevci, místními komunitami a původními obyvateli, zajistili přechod na ekologické zemědělství na úrovni celých krajů či dokonce států. 

Rámec pro transformaci byl u nás připraven, nebyla však politická vůle, ani veřejnost ve skutečnosti nepožadovala transformaci. V rámci obecného odmítnutí všeho, co s minulým režimem souvisí, je až z podivem, jak se nejen průmyslové zemědělství, ale i další sektory průmyslu, jako je těžba uhlí, rychle etablovaly v novém režimu, bez snahy ukončit nebo moderovat hospodaření, o kterém bylo dobře známé, že přispívá k erozi a ničení života. 

Třicet let od transformace je pouze 14% zemědělské půdy v režimu ekologického zemědělství, 80% z toho jsou však zatravněné plochy a louky, celková spotřeba bio potravin u české společnosti tvoří ubohé 1%. 

Oprava krajiny

Rekultivace, tedy snaha cíleně opravit lidmi narušenou krajinu a narušené funkce krajiny, představují samostatnou disciplínu, které se věnuje velká pozornost, zejména v souvislosti s revitalizací oblastí povrchové těžby hnědého uhlí. 

Nejedná se však o zcela nový fenomén. Již mezi lety 1959–1961 byly vytvořeny tzv. generální plány rekultivací a asanací poškozené krajiny a devastovaného území. Na základě tohoto plánu byly provedeny především rekultivace zemědělské a lesnické, přičemž důležitým aspektem je navracení systému vodních prvků – mokřadů a vodních ploch. 

Pokusy s rekultivací výsypek jsou předmětem velkého zájmu mnoha výzkumných ústavů a univerzit, přičemž se hledá odpověď na otázku, zda si příroda dokáže poradit sama v rámci spontánní sukcese, tedy obnovy, nebo je nutný zásah člověka a výsadba tzv. kulturních a hospodářských rostlin. 

Jedním z nejunikátnějších projektů započatých v roce 1992 jsou Sokolovské výsypky, vzniklé v rámci těžby hnědého uhlí. Výzkum na Sokolovské výsypce je zaměřen na interakce mezi půdou, rostlinami a půdními organismy a jejich rolí při tvorbě půd a obnově biogeochemických cyklů. 

Dosavadní závěry výzkumu jsou, že „[s]pontánní sukcese na Sokolovsku směřuje povětšinou ke konečnému lesnímu společenstvu a na mnoha místech by mohla velmi zdárně zastoupit předražené lesnické rekultivace. Již po dvaceti letech je výsypka schopna zarůst z 30–70 % stromy. Nový les odpovídající původní vegetaci se obnoví přibližně po 70 letech. Navíc druhy šířící se spontánně jsou mnohem lépe adaptovány na místní podmínky, než druhy uměle vysazované. Je třeba dodat, že v některých případech je ponechání sukcesním pochodům nereálné, například na silně narušených místech či na lokalitách s toxickým substrátem, kde by přirozená obnova trvala stovky let.“

Rekultivace mají sloužit nejen k sanaci starých zátěží, ale i k podpoře obnovení původního, či nového biotopu. Jsou to právě tyto „prostory nikoho“, připomínající svým povrchem nehostinné planety, které slouží jako úkryt a biotop vzácných a ohrožených druhů bezobratlých, rostlin a ptáků. 

Je vhodné pamatovat na obyvatele těchto prostor, zejména ptactvo a podpořit je výsadbou refugií a zdrojů potravy, který mohou zajistit bez černý, trnka obyčejná, ptačí zob obecný, jeřáb ptačí, a mnoho dalších. Rekultivační zásahy tak mohou být cíleny primárně na podporu biodiverzity a života v těchto místech tak, aby šanci dostalo širší společenství, které podporuje obnovu půdních, mikrobiálních vztahů jako předpoklad pro tvorbu humusu, tedy organické hmoty. O zbytek se postará příroda sama.

Ostatně, rekultivace výsypek je možná stále nedoceněný systémový experiment s tvorbou jemnozrnné krajinné mozaiky, kde se organicky prolínají různé typy biotopů a vznikají na sebe navázané funkce potravinově produkční a ekosystémové.

Práce s výsypkami a post-těžební krajinou je práce se zraněnou krajinou, která opět hledá svojí identitu a ustavuje se ve své podobě. Také zemědělská krajina je krajinou zraněnou a prostorové škálování systému „hospodaření“ na výsypkách by mohlo být aplikováno také na krajinu zemědělskou, poznamenanou svého druhu „těžbou“. Tento typ hospodaření vyžaduje spíše než regulace „partyzánské zásahy“, které mají sice malý efekt z hlediska prostorového, ale obrovský z hlediska rozrušování monokultur, ať už vzniklých sukcesí či kulturně – hospodářským zásahem. 

Agrolesnictví a agroekologie je nepochybně jednou z forem tohoto „partyzánského zemědělství“, které zohledňuje a preferuje potřeby přírody před ekonomickými a krátkodobými zájmy, obvykle charakterizovanými těžbou či extrakcí přírodních zdrojů a lidských životů.

Kolektivně formulovaná budoucnost

Dostáváme se do sféry společně sdílených statků, protože výše zmíněná forma vztahu ke krajině uchovává ekosystémové služby jako zasakování dešťové vody do půdy, sekvestrace atmosférického uhlíku do půdy a rostlin, obnova mikroklimatu, stabilizace opylovačů a mnoho dalšího. 

Je to krajina, která je druhově bohatší než zemědělská krajina, nevztahuje se však na ní ochrana, která je dána biotopům vedených jako přírodní rezervace, kulturní památka apod. Zdravá půda a zdravá krajina by se měla začlenit do kategorie veřejných statků a měla by se stát stejně významným prvkem veřejné péče jako ochrana ovzduší a vody.

Možná v tom je část odpovědi na otázku, jaký prostor v tomto prostředí vzniká pro člověka? Právě ona tvorba heterogenního prostředí, kdy zásahy vedou k diverzifikaci, nikoliv naopak. Je to přesný opak paradigmatu akcelerovaného produkcionismu. Navíc, jak již bylo zmíněno, tyto procesy obnovy či rekultivací, jsou postaveny na principu obnovy mikrobiálních a biologických vztahů. Lze tento princip rekultivace vztáhnout i na lidi? 

Část potenciálu leží možná právě v těch, kteří svými vlastními těly a jejich extenzemi v podobě rypadel, pneumatických sbíječek a spirálových vrtáků desetiletí přetvářeli krajinu, která je dnes na okraji zájmu společnosti a vlády, stejně jako sami lidé. Nové strategie by měly posílit schopnost lidí utvářet vlastní iniciativy a zároveň strukturálně chránit práva lidí a zemědělců.

Hodnotový rámec a principy pro nové ekologicky integrované paradigma poskytují dva hlavní rámce, formulované emancipačním hnutím La Via Campesina a hnutí komunitou podporovaného zemědělství (KPZ).

Deklarace potravinové suverenity z dílny největšího hnutí dneška La Via Campesina zní následovně: „Světové hnutí potravinové suverenity definovalo potravinovou suverenitu jako právo lidských společenství na zdravé a kulturně vhodné potraviny produkované prostřednictvím environmentálně příznivých a udržitelných přístupů, a  právo těchto společenství definovat vlastní potravinové a zemědělské systémy. Potravinová suverenita do centra veřejných politik a potravinových systémů neklade požadavky trhu a nadnárodních společností, nýbrž ty, kdo potraviny  produkují, distribuují a spotřebovávají.”

Na tuto deklaraci lze navázat principy, na kterých je postaveno hnutí komunitou podporovaného zemědělství:

• Odpovědná péče o půdu, vodu, semena a další společné statky prostřednictvím agroekologických principů a postupů
• Potraviny jako společný statek, ne jako komodita
• Zemědělská produkce v přiměřeném lidském měřítku, vycházející z místních podmínek a znalostí
• Spravedlivé pracovní podmínky a slušný příjem pro všechny zúčastněné
• Úcta k životnímu prostředí a péče o dobré podmínky pro zvířata
• Čerstvé, lokální, sezónní, zdravé a různorodé potraviny pro všechny
• Rozvíjení komunity prostřednictvím přímého a dlouhodobého vztahu, zahrnujícího sdílenou odpovědnost, rizika i výnosy
• Aktivní účast založená na důvěře, vzájemném porozumění, úctě, transparentnosti a spolupráci
• Vzájemná podpora a solidarita napříč státy
  

Sdílení rizik i výhod a závazek dlouhodobé spolupráce jsou anti-kapitalistické narativy, jejichž cílem je stabilizovat životní prostředí a životy lidí, vracet důstojnost tam, kde byla narušena. 

To znamená, že nejsou vytvářeny negativní externality, ať už znečišťování životního prostředí, zdraví či exploatace lidí, pro které se jejich těla, jejich čas a schopnosti staly jedinými výrobními prostředky k pronájmu. Zároveň je jasné, že ani zde představené emancipační rámce nejsou definitivní a statické. Naopak, budou reagovat na prohlubující se nerovnost a devastaci životního prostředí. Cílem však není pouhé přizpůsobení se novým klimatickým, životním a politickým podmínkám, ale představení vize, která znovu a citlivěji nově zasazuje člověka do kontextu životního a sociálního prostředí. 

Zda a nakolik se podaří tyto vize realizovat, je pak na každém z nás v utváření schopnosti organizovat se a tvořit inkluzivní a participativní mechanismy sdílení s cílem tvorby systémových a strukturálních opatření. Protože pouze kolektivně lze dosahovat toho, v čem jsme individuálně bezmocní.