Před pár týdny vyšel v nakladatelství Neklid překlad knížky francouzského sociologa a filozofa Bruno Latoura Zpátky na zem: Jak se vyznat v politice Nového klimatického režimu. Latour, který se v posledních letech stal jedním z nejvýznamnějších sociálněvědních hlasů v diskuzích o antropocénu a klimatické změně, se v knize zabývá tím, jak vykročit z pasti jednorozměrné volby mezi politikou taženou buď modernizační vizí globalizace, o které dnes víme, že není ekologicky udržitelná, nebo konzervativním návratem k lokálnímu, které mobilizuje démony územního nacionalismu a pokrevnictví.
Latour vyzývá k tomu, abychom z této osy vykročili do strany – ovšem nikoli s Trumpem, který dnes umně kombinuje extrémní globalismus s národoveckým „America First!“, ale směrem k pozemšťanství, které zahrnuje otevřenost a emancipační agendu liberálního globalismu, ale zároveň i dlouhodobé vztahy ke konkrétnímu místu, zakořenění vlastní existence a přijetí její omezenosti. Co to může znamenat v praxi?
V kontextu probíhající koronavirové krize se začalo hodně mluvit o potřebě posílit soběstačnost – nejen ve výrobě ochranných pomůcek či léčiv, ale třeba i co se týče potravin či energií. Současná debata o soběstačnosti je ovšem v České republice vedena spíše po trumpovsku – 85 procent českých potravin zákonem do (našich zahraničními korporacemi vlastněných) supermarketů! Přesto – nebo právě proto – se domnívám, že právě soběstačnost by dnes stálo za to důsledně promyslet a do praxe provést latourovsky a že by nás vize soběstačnosti mohla v ideálním případě směřovat k pěstování nového pozemšťanství. Jaké prvky a motivy by taková pozemská soběstačnost měla zahrnovat?
Foto: Tomáš Lumpe
Prvním důležitým momentem je koncipovat soběstačnost na nuancované geograficko-politické škále. Zatímco v některých případech dává „národní“ soběstačnost smysl, v řadě jiných je výhodnější uvažovat o koordinované soběstačnosti evropské (například se co se týče zásobování léčivy a surovinami k jejich výrobě)‚ nebo naopak soběstačnosti regionální a obecní, nebo dokonce na úrovni sítě spřízněných domácností.
Regionální soběstačnost v některých klíčových potravinách může být přitom vymezena přeshraničně a kopírovat např. dnes existující evropské regiony zahrnující příhraniční oblasti více unijních států – ekologicky, ale i ekonomicky či epidemiologicky mělo by dávat větší smysl rozvíjet soběstačnost v přeshraničí na severu Čech než napříč Čechy a Moravou. Taková soběstačnost se zároveň jistě nevylučuje s širší spoluprací a výměnou nejen zkušeností s pěstebními postupy, ale třeba i osiv. V souvislosti s postupující změnou klimatu můžeme předpokládat, že se v našich zeměpisných šířkách začne dařit plodinám, které dříve prospívaly především ve Středomoří.
Foto: Tomáš Lumpe
Druhým klíčovým momentem, odvozeným z Latourova pojmu pozemšťanství, je mezidruhová povaha soběstačnosti. Pozemšťan není totiž jiným označením pro člověka, který by se tak snad měl vymezit proti jiné, člověku-podobné vesmírné bytosti. Tento pojem zavádí Latour naopak proto, aby našel způsob, jak mluvit o lidech jako součásti širokého kolektivu života, kolektivu pozemšťanů, který obývá a tím zároveň i (re)produkuje tzv. „kritickou zónu“, zahrnující relativně tenkou slupku planety a spodní vrstvy atmosféry, kde se rozvinuly nám dnes známé a spřízněné formy života.
Latourovská soběstačnost bude zahrnovat omezený, ale vždy mezidruhový kolektiv. Je modernistickou iluzí, že můžeme dbát jen o záležitosti lidské bez ohledů, vztahů a doslova závislostí na dalších formách existence. Zůstaneme-li, inspirováni koronavirem, u případu nažívání s mikrobiálními formami života, současné biomedicínské výzkumy ukazují, že funkční lidské tělo je radikálně mezidruhové – naše vnitřky i povrchy obývají kila různorodých a v drtivé většině prospěšných mikroorganismů, které zprostředkovávají naše každodenní tělesné pochody – od trávení potravy po psychické rozpoložení. V krajině vnitřní a vnější nejde tedy v otázce soběstačnosti jednoduše o nezávislost, ale spíše o texturu funkčních mezidruhových závislostí, ve kterých si zúčastnění vzájemně prospívají.
Foto: Tomáš Lumpe
Třetí moment je časový a možná vůbec nejsložitější. Nechceme vytvářet dnešní soběstačnost na úkor budoucích dluhů, externalit a vyčerpání. Vytisknout miliony lokálních jednorázových nanoroušek může být účinné proti koronaviru, ale pokud po nich zbydou mraky odpadu, tak buď jen posouváme vlastní problém v čase, resp. překládáme ho do budoucího problému jiného, nebo odpad vyvážíme jinam (a pak nelze mluvit o soběstačnosti). S tím, jak vůbec dostat do současné politiky organizované v rytmu krátkých volebních cyklů dlouhodobé hledisko se potýká každá ekologická agenda (a nejen ona, jde třeba i o nastavení důchodového systému).
Fridays for Future formulovali v tomto ohledu v posledních letech některé důležité nové politické argumenty a taktiky. Velkou otázkou všem stále zůstává, jak je přeložit do podoby institucí a jejich koncepčního i každodenního fungování. Vedle bezohlednosti k budoucím externalitám hrozí tu ale ještě druhá, svým způsobem opačná past, a to je snaha o direktivní a příliš jednoznačné designování zajištěného světa budoucnosti, která podceňuje kreativitu a otevřenost (nejen-lidského) života. Inovace totiž často nevznikají v době klidu a blahobytu. Spíše naopak jsou to rizika, krize, nerovnováhy a nedostatek dosavadních možností existence, co burcuje tvůrčí síly a nutí je se rozvinout – v prostoru mezi přízemní pohodou a nezvladatelnou apokalypsou.
