Veřejný sál Hraničář

16. — 18. listopadu proběhl ve Veřejném sále Hraničář v Ústí nad Labem 3. ročník Festivalu ilustrace a komiksu, letos přejmenovaného krátce na FIK. Letošní ročník nesl poprvé jednotné téma: psychomagie. A tematické sjednocení i odvážná koncepce celé akce se organizátorům vyplatily.

Oproti jiným ilustračním nebo knižním festivalům má FIK jednu zvláštnost: nestojí ani tak na výstavním, jako spíše na doprovodném programu. Jako by v tomhle případě výstavy spíš doprovázely přednášky a workshopy, naopak než je zvykem. Tahle zvláštnost je daná tím, že akci paradoxně chybí výstavní prostory – přestože ji organizuje jedna z největších kulturních institucí v ústeckém kraji. Prostory Hraničáře totiž i během festivalu plní dlouhodobější expozice.

Loni dostal festival k dispozici alespoň několik výstavních kójí v nejvyšším patře, letos museli organizátoři hledat prostory pro výstavy úplně mimo budovu. A nutno dodat, že tohle omezení dokázali dokonale využít ve svůj prospěch – výstava ilustrací Davida Dolenského ve výkladu bývalé lékárny v Petschkově ulici i metalové plakáty Jakuba Hrdličky a Vojtěcha Jasanského v bývalém second-handu o pár domů dál v alternativních výstavních prostorech výborně vynikly, artbrutové akvarely Eduarda Štěpaře vystavené v baru Hamburg na Moskevské v podstatě zapadly do svého přirozeného prostředí.

FIK nemohl na výstavách stavět tak, jako většina podobných festivalů, což organizátory donutilo postavit silný program z workshopů, přednášek, prezentací a PechaKuchy. Hlavní silou letošního FIKu byla odvaha a svěžest celkové koncepce.

Oproti jiným podobně velkým akcím Ústí nelákalo na „jistotky“, které jste už mohli vidět někde jinde: David Dolenský vystavil nový cyklus kreseb Lekárna, David Böhm a Jiří Franta svůj site-specific projekt Nejšikmější věž, plakáty Jakuba Hrdličky a Vojtěcha Jasanského aka dua Děda Myšinka jste mimo hudební kluby vidět nemohli. Při výběru posledního vystavujícího sáhli kurátoři zcela nekonvenčně po svérázném amatérském kreslíři Eduardu Štěpařovi, který vernisáž kreseb doprovodil autorským čtením svých povídek.

Jediným evergreenem byla prezentace komiksu Svatá Barbora tvůrců Marka Šindelky, Marka Pokorného a Vojtěcha Maška – tuhle knížku ale prostě vnímám jako stálici letošních festivalů zaměřených na ilustraci nebo knihu – organizátoři podobných akcí se nejspíš shodli, že bez Svaté Barbory to prostě letos nepůjde.

Největší festivalová hvězda – mladá německá ilustrátorská skupina FanArt – vyslala z vlastních řad do Ústí Jannise Esselbrügga a Julia Wagnera, kteří krom autorského čtení komiksů (ano, fakt) uspořádali taky vtipnou kreslířskou masterclass zaměřenou na tvorbu komiksových charakterů.

Svoje práce v rámci festivalu prezentovali třeba i Lucie Lučanská, Eva Jaroňová, Jan Šrámek a Veronika Vlková, Patrik Antczak nebo Martin Raudenský. Svět mainstreamovějšího komiksu reprezentovali Matyáš Namai, Štěpánka Jislová z Laydeez Do Comics a nakladatelství Trystero zaměřené na kvalitní překladovou tvorbu.

Workshopy nabízely program pro děti i dospělé – zvlášť extraordinérní kurz pájení tištěných spojů a výroby hrající tužky Drawdio vedený Jiřím Hölzelem přinesl téměř celodenní dobrodružství a svými ambicemi se na hony vzdálil běžnému niveau festivalových doprovodných programů. Další dílny připravili David Černý, Nikola Hoření a Monika Doležalová, Linda Retterová učila zájemce tisknout sítotiskem.

Součástí programu byly i akce s přesahem mimo svět ilustrace: třeba diskuze o využití psychedelik v péči o duševní zdraví organizovaná kulturním čtrnáctideníkem A2 nebo přednáška Michala Kocourka o démonologii, halucinacích a imaginačních technikách. Téma psychomagie však nakonec rozmanité přístupy propojilo a jeho volba se FIKu výrazně vyplatila.

Od akce organizované několika nadšenci (byť sdruženými kolem kulturní instituce) se tak totiž festival postupně posunul k formátu kurátorsky vedené akce střední velikosti. Nabízí mu to nové možnosti, ale zároveň to na akci klade vyšší požadavky. Uvidíme, jak se s nimi festival do budoucna popasuje.

FIK měl při pohledu zvnější všechno, co dělá dobrý festival: neokoukaný výstavní program, prezentace zajímavých autorů a nakladatelství, program pro děti, večerní koncerty, skvělou atmosféru, do nejmenších fines vyvedený merch a navíc – a to poslední dobou oceňuji stále víc – přátelské a otevřené organizátory.

Při pohledu zevnitř (coby jeden z přispěvatelů festivalu) jsem však viděla taky chaotickou organizaci, která nejednoho z vystavujících a prezentérů uváděla před festivalem do stavu zbytečné nervozity a zmatků.

Běžný návštěvník nejspíš neměl šanci si ničeho takového všimnout, přesto by právě na tomhle měla podle mého děcka z Hraničáře zapracovat. Když se jim povede dotáhnout organizační stránku festivalu na profesionální úroveň, budeme tu mít pevně stojící festival, který nenabízí okoukané diplomky z UMPRUMky, nebojí se namíchat program z artovějších i mainstreamovějších poloh a zároveň zaujímá k oboru trochu jiné stanovisko než třeba Tabook vedený manžely Horváthovými a okruhem kolem nakladatelství Baobab.

Diverzita je přece dobrá – a ústecký festival přináší trochu divočejší přehlídku těžící i ze špinavějších, odvážnějších a méně konvenčních poloh ilustrace. Jestli vám to zní dobře, nebuďte napřesrok líní a přijeďte v půlce listopadu do Ústí. Určitě toho nebudete litovat. Letošní ročník byl podle mě snad i nejlepší ilustrátorskou událostí sezóny.

Barbora Müllerová
doktorandka oboru Vizuální komunikace na FUD UJEP