Veřejný sál Hraničář

Volně navazuji na text Odpojená společnost, který vyšel na blogu Hraničáře počátkem roku. Text, související s širším tématem psychohygieny, se věnoval vyhýbavému, disociativnímu chování, které ve velké míře postihuje jednotlivce a potažmo celou společnost. Tento fenomén existoval dávno před masivním rozšířením technologií, ty mu však ochotně nahrávají a „odpojenost skrytou v připojenosti“ nadále posilují.

Odmítáním své hlubší podstaty se připravujeme o pravdivost a autentičnost. V hlubinách vlastní bytosti skrýváme i svůj Stín. Pokud se chceme vyvíjet, hnout se z místa, z neustále se opakujících trýznivých situací, pak práci se Stínem nemůžeme vynechat, ale naopak je s ní třeba začít.

Nežité Já

Jungův pojem Stín je ve své jednoduchosti geniální. Přesně totiž vystihuje skutečnost, že každý člověk vrhá Stín, který je k němu pevně připojen a nelze se ho zbavit, je jeho součástí.
Častým omylem je ztotožnění vlastního Stínu s takzvanými špatnými vlastnostmi. Stín není naše negativní Já, je to naše nepoznané a tudíž nežité Já! Ve Stínu lze ukrýt cokoli. Kreativitu, jemnost, krásu, nadání nejrůznějšího druhu. Na tyto zahozené obsahy se váže velká část naší síly a sebevědomí, které pak v životě nemáme k dispozici. Ale abychom si to příliš nemalovali. Stín je samozřejmě i to takzvaně temné-nežité, často v dětství nuceně vytěsněné.

Píšu takzvaně temné, protože hodnocení a dělení na špatné a dobré je velmi zavádějící strategie a se skutečností jako takovou nemá co do činění. Současná společnost je v tomto ohledu velmi nevědomá a „bezpohlavní“, když označuje například vztek či nenávist za apriori nežádoucí. Spíš se jich bojí, a proto s nimi neumí zacházet. Mnoho z nás bylo vychováno v odsuzování těchto sil, což nás vedlo k jejich potlačení, u někoho více, u někoho méně.

Aniž bychom si to běžně uvědomovali, někde hluboko uvnitř jsme celiství. To znamená, že máme k dispozici celou škálu existujících vlastností, emocí a intuitivních vhledů. Můžeme si sami sebe představit jako kruh o 360 stupních. Vědomě žijeme pouze jeho část, každý jinou a tím se od sebe odlišujeme. Jsme jedinečnou „výsečí“ kruhu. Představme si teď každou vlastnost, myšlenku či emoci jako specifickou energii. Energie je vždy zároveň informací. A k jednotlivým energiím-informacím přiřaďme libovolné barvy. Získáme nepřeberné množství barev a jejich kombinací, které jsou pro každého z nás jedinečné. Podobně jako k barvám se k nám neváže žádné dělení na dobré a špatné. Dá se pouze říci, že ve všech okamžicích tvoříme neopakovatelný obraz.

Obdiv a nenávist

Také vztek a nenávist lze chápat jako barevné odstíny, které nemají menší hodnotu než jiné valéry. To, že se objeví v určitou chvíli má důvod. Jsou to informace. Hněv nás může upozorňovat na nedostatečné hranice. Proto se nás to či ono tolik dotýká. Naše hranice jsou pobořené a nechrání nás tak, jak by měly. Vztek, jak ho všichni známe, je ohnivá energie a pokud ji nevytěsňujeme nebo naopak pouze nevyjadřujeme, protože oboje představuje extrém, můžeme tuto velkou sílu použít na posílení vlastních hranic. Příště nás podobná situace tolik nerozhodí, zůstaneme uvnitř sebe a dokážeme lépe zapojit inteligenci a s rozvahou se vymezit, případně vyřešit, co je třeba.

Vztek také informuje o tom, co máme potlačené ve Stínu. Štve vás například někdo podle vás příliš průbojný a drzý? Nejspíš máte vlastní průbojnost a drzost ukryté ve Stínu. Nejde o to, stát se za každou cenu loktařem. Stačí, když tyto vlastnosti přijmete, ale pravdivě, bez přetvářky a bez hodnocení, jako možné a existující.

Příště nejspíš v pravou chvíli dokážete využít svoji průbojnost adekvátním způsobem. Budete z toho mít dobrý pocit a snáze ponecháte možnost se prosadit také druhým. Stejné je to i s obdivem. Velký obdiv je jen druhá strana nenávisti. Obdivujete někoho pro jeho charisma nebo schopnost mluvit s lidmi? I vy máte tyto schopnosti, jen o tom nevíte, nebo tomu nevěříte. Obdivem se k nim pouze připoutáváte ve vnějším prostoru, zrcadlíte si je.

Světlonoš

Takto lidé, namísto aby je uviděli uvnitř sebe, ve velkém projektují své stínové vlastnosti navenek. Dokud potrvá toto „promítání“, projekční plátna se vždycky najdou. Proto tolik výzev boje proti zlu a „špatným lidem“ ve vnějším světě. Ne, že by zlo neexistovalo, to ano, je přítomné až dost. Zlo však není „zlem pro zlo“, nemá vlastní ontologii, je naší součástí.

Životní síla v sobě z principu obsahuje i vražednou sílu schopnou všeho, již nelze podceňovat. Bez ní by však život nemohl existovat, nebyl by úplný. Jejím odmítáním se všechno jen komplikuje. Zacházet s ní vědomě je mnohem výhodnější a životaschopnější. Stejně tak Smrt je koncem i bránou k novému životu zároveň. Kruh se uzavírá, je celkem a nelze z něj nic vynechat.

Stín v sobě uchovává zásadní informace a potenciál k dalšímu vývoji. Archetyp zla – Lucifer – doslova znamená Světlonoš. Ne náhodou. Lucifer nás opravdu vede ke světlu. Prožívání toho nejbolestnějšího nás přes zarytý, třeba i generace trvající, odpor dovede k tomu, že už to utrpení nechceme snášet stále znovu jen v jiných kulisách. Nakonec řekneme dost! A posuneme se dál, do nových, dosud neznámých sfér.

Vše držené ve Stínu, ať už je to takzvaně pozitivní či negativní, nás stojí velké množství energie. Zadržet plynoucí vodu je namáhavé. Lépe nechat ji plynout, než ve velkém usměrňovat a kontrolovat. Důvěřovat životu, tomu, co skrz nás proudí, respektive mohlo by proudit.
Čím více toho bez hodnocení přijmeme do své „výseče kruhu“, tím lépe. Naše vědomí se s novými prožitky zvětší, bude pružnější. Vtáhneme do sebe větší část světa, který nás už díky tomu nebude tolik ohrožovat ani příliš pohlcovat. Budeme stát více ve svém Středu a nebudeme se už tolik bát toho, že vrháme Stín.