Veřejný sál Hraničář

Poté, co architekty definitivně přestaly naplňovat čisté formy modernismu a mezinárodního stylu, objevil se na scéně syrovější a nadsazený styl, pojmenovaný hned při svém vzniku kritikem architektury R. Banhamem jako nový brutalismus. Nespatřoval krásu v přiměřenosti, ale naopak netaktně vystaveném betonu, oceli, fasádních obkladech a výrazných (a trochu zbytečných) tvarech, odvozených ze strojové estetiky, nebo prostě jenom sochařsky volně tvarovaných.

Jak by to udělal Corbusier?

Někteří architekti, zvláště v počátcích brutalismu, jako by navrhovali podle jediného kritéria: „Jak by to asi udělal Le Corbusier?“ Za největší epigony Corbusierova stylu na severu můžeme označit Rudolfa Bergra a jeho chomutovské bytové domy zvané „Experimenty“. Jsou to vysokopodlažní deskové domy s mezonetovými byty stojící na ohromných betonových nohách s volným přízemím. Přesně jako Corbusierovy Unité d’Habitation – obytné jednotky. Také společenský dům „Losos“, později „Moskva“, v Žatci mnoha formálními prvky připomíná kapli v Ronchampu či vládní budovy v Čandigárhu. Nakonec jediný, kdo v tomto kraji měl plné právo Corbusiera kopírovat, byl Jan Sokol, který u mistra skutečně strávil svá studentská léta. Na severu nám zanechal pavilon pro Reinerovu fresku v Duchcově – sakrálně pojatou betonovou centrálu.

Kulturák – obchoďák – ústředna

Není asi nijak překvapivé, že nejčastějšími stavebními typy brutalistní éry bylo to, co v okresních městech tou dobou nejvíce chybělo. S rozvojem konzumního způsobu života za normalizace bylo potřeba koncentrovat prodej zboží do atraktivních a praktických budov, kde mohlo být nabízeno modernějším způsobem prodeje. Protože obchodní dům byl vnímán jako výkladní skříň úspěšného hospodářství, na jejich stavbách se nešetřilo. Projekty obchodních domů zajišťoval specializovaný projekční ústav SPÚO (Státní projektový ústav obchodu).

Pravou a přitom lidsky skromnou hvězdou mezi architekty SPÚO byla Růžena Žertová. Na Prioru v Pardubicích rozehrála dodnes fascinující hru na modulovou planetární stanici, která se omylem ocitla na Zemi. V Ústí nad Labem zase rozehrála na fasádě obchodního domu Labe hru na stříbřitou hladinu řeky a vlny lámající se o kameny na říčním břehu. Tuto inspiraci sama architektka nijak nezapírá a naopak se k ní hrdě hlásí.

Telefonní ústředny – paláce telefonního spojení. Několikapatrové budovy s minimem oken naplněné od podlahy po strop bednami s klapajícími relé, kde každé z nich znamenalo právě jedno spojení dvou majitelů telefonní stanice. Projekci telefonních ústředen zajišťoval Spojprojekt (Státní ústav pro projektování spojových staveb a zařízení). Jeho architekti měli oblíbený zvláště jeden typ fasádního pláště – šlo o plechový fasádní obklad s osmiúhelníkovými rámy kolem oken. Mohli jsme ho zahlédnout na budově telefonní ústředny v Praze-Dejvicích (už nestojí), v Hradci Králové a v Teplicích (jedna z posledních možností si jej nyní prohlédnout). Podobně jako po digitalizaci skončila ve sběru původní relátka, odcházejí do sběru i telekomunikační budovy. Paradoxem je, že v Lounech využívá dnes velký mobilní operátor pro sídlo svého callcentra budovu okresního výboru KSČ – další ukázku brutalistního stylu na severu. Svému původnímu účelu sloužila jen jeden rok, stávající využití by ji snad mohlo zachránit i pro další generace.

Po práci zábavu v moderním kulturním domě! V Teplicích bylo potřeba konečně postavit koncertní sál pro místní symfonický orchestr s dlouhou tradicí avšak bez vlastního vyhovujícího sálu. Protože úkol byl svěřen liberecké pobočce Stavoprojektu (známější pod názvem SIAL, který však oficiálně užívala jen několik let), mohli se hudebníci spolehnout na technicky i architektonicky kvalitní výsledek. Architekt Karel Hubáček tehdy spolupracoval s odborníky na akustiku a sál teplického kulturáku byl jedním z prvních u nás, jehož akustické vlastnosti byly už ve fázi návrhu prověřovány počítačem. Tvar hlavního sálu, svažujícího se k hledišti, se propisuje do budovy i navenek. Akustickým požadavkům sálu je tak formálně podřízena celá budova. Přilehlou kolonádu architektů Tomáše Brixe, Otakara Binara, Martina Rajniše a Ludmily Švarcové, kritizoval David Vávra v Šumných městech, že nevede odnikud nikam; architekta Míška zase mrzí, že není umístěna z druhé strany do parku, jak to určoval územní plán centra. My ale víme, že SIAL chtěl obnovit a posílit úlohu tradiční pěší ulice v prostorově rozvolněném teplickém centru a proto je její umístění správné.

Překládaná nádraží

Také množství nových nádraží, které bylo v této době třeba vystavět vlivem přeložek tratí způsobených postupující povrchovou těžbou uhlí, je severočeské specifikum. Projekce de facto nejdelší přeložky mezi Oldřichovem u Duchcova a Chomutovem spadá však ještě do 60. let, takže například bílinské nádraží architekta Jana Šrámka se svým motivem „centrální obrazovky“ v průčelní fasádě připomene spíše bruselsky hravý šumperák než skutečnou brutalistní pecku. I komplikovaný strop duchcovského nádraží z trojstěnných plastových výlisků je bruselsky příjemný a hravý. I díky němu se tato budova na šestiúhelném půdorysu stala nedávno kulturní památkou.

Centrum Mostu

Má cenu vůbec psát o mosteckém centru? Tolik brutalismu na jedné hromadě si říká o památkovou ochranu. Když se stavěl nový Most, všechno se pro jistotu dimenzovalo o něco větší, než bylo vlastně potřeba. Co kdyby Most přece jen nakonec dosáhl sta tisíc obyvatel. Panoramatu centra dominuje třicetipatrové ředitelství Severočeských hnědouhelných dolů architekta Václava Krejčího. Pod ním prostý hranol obchodního domu Prior Mojmíra Böhma a od téhož autora kulturní dům Repre komponovaný jako soustava kubických hmot vznášející se nad jezerem a vrcholící kulovým planetáriem. V nejvyšší poloze centra pak jako nejvyšší socha v sousoší dominuje městské divadlo architekta Ivo Klimeše z Ostravy, sochařsky komponovaný objekt skládající se z mnoha šestibokých hranolů – pravidelných i nepravidelných. Kaskáda hotelu Murom (opět Václav Krejčí) a klidná pásová fasáda národních výborů se zasedacím sálem na střeše a již sejmutou organickou mozaikou po obvodu atiky (Míťa Hejduk) tak musí zklidnit svou horizontalitou sveřepou skulpturalitu divadla.

Brutál v Ústí

Kromě zmiňovaného obchodního domu Labe dostal brutalismus i další příležitosti projevit se v centru krajského města. Architekti ústeckého Stavoprojektu nám tak zanechali budovu KV KSČ se známou vanou ukrývající zasedací sál, lapidární kostku Pozemních staveb a budovu finanční správy. A samozřejmě nová budova magistrátu s nezapomenutelnou mozaikou Miroslava Houry.

Bylo by možné zmínit ještě další stavby v kraji a byly by jich ještě desítky. Přivádí nás to k myšlence, zda není na čase začít chránit alespoň ty nejcennější z těchto staveb jako neoddělitelnou součást dědictví našeho kraje.

Jan Hanzlík

Architekt a historik architektury z Teplic. Mimo vlastní architektonické praxe a pedagogické činnosti se zabývá dějinami architektury v regionu.