Gamifikaci se věnuji přes 10 let. Náš tým byl jedním z prvních, který ji zaváděl do českého prostředí právě v oblasti vzdělávání. Rád vás do tématu uvedu a podělím se o některá zjištění.
BLOG – prostor pro mezioborový dialog a kreativitu
Gamifikaci se věnuji přes 10 let. Náš tým byl jedním z prvních, který ji zaváděl do českého prostředí právě v oblasti vzdělávání. Rád vás do tématu uvedu a podělím se o některá zjištění.
Čas v Hraničáři ubíhá dost svérázným způsobem. Vlastně ho asi nejlépe změříte na výstavní/tematické cykly. A protože už brzy začne cyklus nový (Gamifikace, 22. 2. 2022), tak se ještě naposledy ohlédněme za tím, který právě skončil.
V krajině stojí dvě města, podobně velká a od sebe navzájem ne příliš vzdálená, každé na úbočí rozlehlého údolí. Přesnější by ale bylo mluvit spíše o dvou světech.
Koncem roku to vždy svádí k bilancování. Nakonec ani my (kteří pro vás program kina Hraničář připravujeme) neodolali touze podělit se, co nás nejen v kině bavilo během roku 21. Aneb hraničářské tipy pro dlouhé zimní večery.
Letošním tématem Galerie Hraničář je světlo, a tak bych se rád na tuto fyzikální veličinu podíval pohledem fotografa. Pro mnohé je světlo naprosto banální věc, nikoliv však pro fotografy, pro ně je alfou a omegou jejich práce.
Je již poměrně jisté, že blízká budoucnost bude stát ve znamení rozsáhlých společenských transformací, z nichž přinejmenším dvě se jasně rýsují již nyní – ta první, kterou musí samo lidstvo vyvolat pod vlivem urgentnosti klimatické krize, je co nejrychlejší transformace na udržitelný způsob hospodaření.
Hluk autodromu, hladina odkaliště Venuše nebo produktovody plazící se krajinou. Různorodé vizuální, sluchové i čichové vjemy nám umožnily koncem srpna během uměleckého soustředění Krajina nerůstu objevit Mostecko z nových úhlů.
Nebojte, nebude následovat další z plačtivých článků o tom, že ani po rozvolnění nepřišel tolik očekávaný návrat k normálu. Ačkoliv se se slabou návštěvností podle všeho momentálně perou snad všechna menší kina po republice. Spíše bych vás rád pozval zpátky do našich sedaček a dal vám pár důvodů, proč dorazit právě do Hraničáře.
Pokud se máme bavit o veřejném prostoru v Ústí nad Labem, nemůžeme vynechat jedno zásadní a přitom tak banální téma. Chodníky. Není to tak sexy jako třeba revitalizace brownfieldů, rekonstrukce městských bulvárů, umělecké intervence do veřejného prostoru, udržitelná architektura nebo jiné téma, které zrovna frčí, ale rozhodně je neméně důležité. Jde totiž o skvělý lakmusový papírek fungování konkrétního města.
Způsob, jakým užíváme městský veřejný prostor, se během pandemie covid-19 výrazně proměnil. A byť to byla změna nedobrovolná, otevírá nám zároveň cestu k zdravější podobě města. Je jen otázkou, zda toho budeme schopni využít, než se oklepeme a draze vykoupenou citlivost zase ztratíme. Co jsme se díky pandemii o našich městech dozvěděli? A jaké světlo to vrhá na plánované velké rozvojové projekty v Praze?
Když se zeptáte Ústečáků na jejich rodné město nebo těch, kteří Ústí nad Labem delší dobu různorodě využívají, začne z nich většina verbálně brečet a hostilně ho nazývat nevybíravým mixem slov.
Na vyloučené lokality nebo marginalizované skupiny obyvatel se naše společnost často dívá zjednodušujícím prizmatem „je to ošklivé, nechci s tím mít nic společného“. Někdy je to dáno i zrychlenou dobou a nedostatkem času pro problémy, které se nás zdánlivě netýkají. Podporujeme a utvrzujeme tak ale složitou situaci druhých lidí, bludný kruh, ze kterého se těžko vystupuje.