BLOG – prostor pro mezioborový dialog a kreativitu
Ktoré aspekty priestoru sú pre mňa v meste dôležité a čo a kto vlastne tvorí mesto a nárokuje si naň? Workshop, ktorý sme viedli v rámci výstavy Komu patří město pre ústecký Hraničář, sa venoval pochopeniu našej vlastnej pozície vo vzťahu k ostatným aktérkam a aktérom pri mestotvorbe.
Netradiční doba nás dostává do netradičních situací. Třeba když vám tu mám psát o výstavě, kterou ani nemůžete navštívit. Co ale nejde teď, může už brzy být! Věříme, že během následujících týdnů dojde alespoň k částečnému umírnění současných opatření a vy tak svou šanci dostanete. Mezitím směřujeme našeho snahy do online prostoru nebo do prostoru veřejného, který je právě tématem výstavy Komu patří město, tak buďte s námi.
Ohlédnutí za výstavou BíLá Místa a komentář k její metafoře vyloučení
Bílá místa na mapě dějin a kolektivní představivosti často znamenají mlčení a prázdno. Může to být vyhlazení jazyka, kulturních praktik, dějin a příběhů celých populací lidí. Často jde o populace disciplinované a vykořisťované prostřednictvím typu dominance, který můžeme pro nedostatek jiné terminologie nazvat bělošství (whiteness).
Před pár týdny vyšel v nakladatelství Neklid překlad knížky francouzského sociologa a filozofa Bruno Latoura Zpátky na zem: Jak se vyznat v politice Nového klimatického režimu. Latour, který se v posledních letech stal jedním z nejvýznamnějších sociálněvědních hlasů v diskuzích o antropocénu a klimatické změně, se v knize zabývá tím, jak vykročit z pasti jednorozměrné volby mezi politikou taženou buď modernizační vizí globalizace, o které dnes víme, že není ekologicky udržitelná, nebo konzervativním návratem k lokálnímu, které mobilizuje démony územního nacionalismu a pokrevnictví.
Málokdy se mi stane, že mě nějaká knížka tak vytočí, že se z toho potřebuji vypsat. Za poslední takovou zkušenost vděčím novele Vytěženej kraj od Veroniky Bendové, která vyšla vloni u nakladatelství Fra. Abych byl fér, je třeba říct, že to byla spíš ta pomyslná poslední kapka, po které vědro mojí tolerance přeteklo. Zároveň dodávám, že tu nebudu rozebírat literární kvality zmíněné knihy (i když tady bych taky pár poznámek měl), ale její téma a prostředí.
Co přinesl rok 1989 z hlediska zacházení s krajinou a znamenal mezník v rozchodu s určitým typem uvažování a praxe? A došlo k formulaci něčeho dalšího či nového? Část odpovědi mohou poskytnout tři grafy, které ilustrují transformaci optikou ekosystémů. Vypovídají o tom, že došlo k několika různým a podstatným změnám.
Nová výstava a zahájení půlročního tématu Poslední den stvoření neměly úplně nejšťastnější start. Nejtvrdší vládní opatření přišla už dva dny po jejím otevření. Novou výstavu a performance kolektivu BCAA System tak viděli účastníci konference Krajina po těžbě a pár šťastlivců, kteří se vešli do pomyslné hranice 100 návštěvníků. To ale neznamená, že uzavření Galerie Hraničář naši výstavu udusilo. Jen ji více vytlačilo do online prostoru například v podobě PDF průvodce výstavou, interaktivní mapy Těžba a rekultivace v mostecké pánvi, nahrávkách rozhovorů s umělci, chystané online prohlídky, článků na našem blogu a série podcastů zprostředkovávající slibované hosty z doprovodného programu.
Sesterskou pobočkou Českého porcelánu je jediný výrobce figurálního a ozdobného porcelánu u nás, Royal Dux Bohemia v Duchcově. Historie porcelánky sahá až do roku 1853 a její portfolio tvoří tisíce sošek s figurálními či zvířecími náměty. Za širokou nabídkou stojí řada anonymních modelérů, výtvarníků, návrhářů a designérů, z nichž dodnes zůstává známo jen pár konkrétních jmen.
Zatímco za Rakouska–Uherska byl sever jednou z nejbohatších částí země, dnes na tom není ekonomicky ani společensky příliš dobře. I tady ale existují podniky, které dodnes rozvíjejí více než stoletou tradici a navazují na ikonické výrobky, které zná celý svět.
V pátek 20. března, v první jarní den, vyšla deska skrytá do rozjásaných pastelových barev, navrch ještě pojmenovaná Fountain. První jarní album: Lyra Pramuk, experimentátorka a hudebnice, o které se začalo víc mluvit díky její spolupráci s Holly Herndon, jej celé sestavila jenom ze zvuků svého hlasu. Klasicky vyškolená operní pěvkyně a avantgardní umělkyně se tím vrací k tradicím. Jasně říká, že vše, co člověk potřebuje k provozování hudby, už v sobě dávno má. Její hlas tvoří melodie, udává rytmus, v různých linkách se přelévá přes sebe, často samozřejmě není vůbec k poznání. Ale je to pořád jenom hlas.
Kino v Hraničáři je uzavřeno a my tak pro vás nemůžeme vybírat nové filmové zážitky. A to nás mrzí. Naštěstí má dnes většina z nás přístup k online streamovacím službám, kde je tolik obsahu, že to nezhlédnete ani za celou karanténu. Rozhodli jsme se proto sepsat pár tipů na seriály a filmy, které by vám za nás neměly uniknout. Snažili jsme se vybírat spíše aktuálnější věci a vyhýbat se těm notoricky známým.
Rok 2019. Páni, to byla jízda. Taková jízda, že jsem bilanční článek stihl napsat až na konci ledna (a bylo to jen z 15 % kvůli lenosti).
Začneme klasicky výstavami, které našemu domu i programu dávají onen důležitý rámec, ten řád v chaosu. Galerie Hraničář hostila v minulém roce tři výstavy (Na Topografii pozornosti dojíždějící během ledna 2019 jsem pohodlně zapomněl, abych si to nekomplikoval).
