Koncepce tematického mezioborového projektu, který zahrnuje doprovodný program a výstavu současného umění, je připravený ve spolupráci Veřejného sálu Hraničář a Německého muzea hygieny v Drážďanech. Vybrané umělecké projekty rozehrávají množství přístupů, které se nepokouší na téma nahlížet jako na systém jednotlivých lingvistických kategorií a muzeální-didaktických souvislostí.
V rámci výstavy Jazyk prezentované v Galerii Hraničář chceme zdůraznit složitost jazyka, jeho tvůrčí sílů a symboly. Znaky a symboly fungují jako spouštěcí mechanismy různých asociací z naší současné reality. Tato víceznačnost komentuje současné kulturní kódování a odhaluje do značné míry její bezobsažnost, nesrozumitelnost. Proto výstava přistupuje k jazyku jako k enigmě, jako k záhadné a velmi komplexní soustavě znaků, která je jednotlivými umělci používána. Jazyk je systémem k vytváření nástrojů, pokusů, souvislostí, či hříček. Představujeme si jazyk hieroglyfů bez nápomocné Rosettské desky. Představujeme si mluvící zvířata a jejich promluvy. Představujeme si dehumanizovaný jazyk. Pokoušíme si představit nepředstavitelné, neboť jsme zaklati do hranic vlastního jazyka a naučených jazykových her. Jazyk chápeme v přeneseném slova smyslu. Kdy celek světa zprostředkovaný či vynalézaný jazykem přenášíme jen na velmi dílčí výsek světa umění – na hru individuálních estetických forem.
Lenka Vítková vytváří prizmata, jakési značky osvobozené od přímého účelu, odtržené od označovaného. Tyto značky v sobě sváří jakousi direktivitu, snad příznakovou autoritu a její absenci. Peter Demek vytváří objekty, které mají charakter jakýchsi nástrojů. Slouží situaci, jejíž smysl je poněkud nejasný. Snad rituální. Tím se dobře vztahují k umění kultickému a magickému. Jde v nich o proměnu. Dílo Jana Šerých v sobě obsahuje jakousi mezeru, která je stejně široká jako mezera mezi Knihou nesmyslů Edwarda Leara a jeho kresbami papoušků. Julius Reichel vlastnoručně buduje svérázně vyrobené policové systémy a šuplíky pro jednotlivé kategorie. Je vždy hotov se zabydlet se v daném prostředí, vztyčit regály do výšky, rozestřít rámy své imaginace. Federico Díaz vložil šém do otvoru mechanické ruky. Oblékl ji. Ruka hněte hlínu. Ruka plní zadané úkoly. Ruka poslušně hraje hru. Hlas Vladimíra 518 nás provází cestou tunelem. Jedeme hluboko pod krajinou a kdejaký nenápaditý sofista (nebo jeho materialistická varianta - kvantový fyzik) by mohl zpochybnit existenci lidského světa během jízdy. Jiří Hölzel a Zdeněk Svejkovský se vypravili do prostředí opuštěné online hry. Do světa, který dává smysl pouze s hráči. Prázdný a částečně zborcený svět představuje jakýsi nesmyslný zbytek starých vývojových stádií.
Výstavu v jejím půlročním průběhu budou oživovat umělecké intervence, doprovodný program skládající se z veřejných diskusí s moderátorem, galerijních animací pro děti, workshopů, vybraných filmových projekcí, koncertů, divadla a dalších experimentálních projektů. K výstavě Jazyk a projektu Jak si rozumět? vyjde tematický časopis.
