#7 Soudným vrchem, nestoudnou řekou
Délka procházky: cca 9,5 km
Trasu vybral hraničářský architekt Tomáš Petermann.
Trasa by začínala v Žižkově ulici, nevlídném dálničním přivaděči, u Muzea civilní obrany. To je však dočasně uzavřeno a spolu s ním i brána k nejkratší cestě lesem vzhůru. (A jak to tak bývá, za zavřenými bránami cesty neprostupně zarůstají.) Cestu tedy začneme v nelidsky příkré ulici Na Větruši, která vede na Větruši. Té se však obloukem vyhneme, protože spíše než lidské radovánky nás zkraje cesty zajímá lidské utrpení. První zastávkou tak bude ústecké středověké popraviště, dnes poeticky skryté uprostřed zahrádkářské kolonie. Pokocháme se nádherným posledním výhledem našich předků a vydáme se směrem k nepojmenovaném vrchu jménem Soudný vrch. Cestou nahlédneme na druhou stranu, z Humboldtovy vyhlídky zahlédneme Labe, zdymadlo i hrad.
Po vrstevnici, podél lidových zahrádek a skrytých vilek se vydáme do Hostovic, ústecké vesnice s netradičním výhledem na Teplice, komíny Teplárny, jezero Milada a Krušné hory. A kdyby tu někdo chytrý postavil rozhlednu vyšší než přerostlé křoví, naskytl by se nám úchvatný panoramatický výhled od Milešovky - Krušné hory - Teplice - pořád Krušné hory - Krupka - pořád Krušné hory - a na konci celé Ústí s Mariánskou skálou, řekou a v dáli Bukovou horou. Rozhledna tu ale není, a tak jen ty Teplice, komíny, Milada a Krušné hory. A obchoďáky s parkovišti z velmi zvláštní perspektivy.
Prudce sestoupíme do města protkaného vodními kanály, do Trmic. Ty projdeme jen okrajově, protože nás víc láká nekončící pouť přes parkoviště obchodních center. Hladoví zde nepohrdnou kebabem ze stánku či čínskou restaurací. Netřeba se ale zdržovat, cesta nás vede k vodě, k divokému korytu řeky Bíliny. Ta se tady už vymanila ze své nestoudné pouti čtyřmi rourami mezi Chomutovem a Mostem a zklidnila se ve svém víceméně původním korytu, které začíná někde u Rtyně nad Bílinou. Půjdeme s ní, s vědomím obrovského, půl kilometru širokého kolejiště nad námi. Najdeme třeba i v křoví ležící sochu Klementa Gottwalda.
Ke konci cesty dojdeme k myší díře, nekonečném podchodu pod západním nádražím, překvapíme se jedním z prvních českých mrakodrapů a skrz zbořeniště a zbytky Nového Města se dostaneme k Hraničáři, kde nás čeká úleva, kafe, víno a pivo.
